Článek
Když jsem si ve svých jednadvaceti nechala udělat svoje první tetování, cítila jsem se jako největší rebelka na světě. Byl to malý, decentní motiv květiny na lýtku. Prostě něco, co se mi líbilo a zároveň se to dalo snadno skrýt dlouhou sukní nebo kalhotami. Jenže jsem tenkrát netušila, jaká pohroma se tím na mě sesype.
Moje babička byla vždycky hodně konzervativní a vychovávala svou dceru – moji mámu – velmi přísně v katolické víře. Když jsem se s novým tetováním objevila u babičky, myslela jsem, že ji trefí šlak. Začala lamentovat, že tohle je něco absolutně nepřijatelného a že jsem jí tím snad zkazila celý život. Ani ne sobě, ale ji - vážně to řekla.
Moje máma, pro mě trochu nečekaně, ale vlastně jako vždycky pod jejím tlakem úplně obrátila. Zpočátku mi řekla, že je to moje věc, ale jakmile babička spustila svůj koncert, postavila se taky proti mně. Najednou jsem byla v rodině za největší vyvrhelku – jen kvůli malému tetování na noze, které stejně většinu času ani nebylo vidět.
Nejvíc mě ale zamrzelo, jak na mě babička nasazovala před každým z široké rodiny, kdo ji navštívil. Z útržků rozhovorů, často jen zdvořilostních, jsem tušila, co jim babička vykládá. Tetováním to začíná, v podstatě to ale patří k drogám a buď ho nosí kriminálníci, nebo prodejné děvy. Bylo mi to líto, ale co jsem mohla dělat? Připadalo mi absurdní, že jedno malé tetování dokáže tak změnit život. Až jsem si tu radost z něj ani nedokázala užit.
Když jsem asi po roce přijela na návštěvu k tetě, čekala mě nečekaná lekce z rodinné přetvářky. Všimla jsem si, že sestřenice Markéta má na zápěstí nové tetování. Když jsem na něj ukázala, jen se zasmála a řekla, že tohle je jen jedno z mnoha, která má. A její mladší sestra Lucie se k ní s úsměvem přidala, že ona sama má tetování už čtyři, všechna pečlivě schovaná na místech, která by babička rozhodně nahlas nevyslovila.
Připadala jsem si v tu chvíli jako naprostá hlupačka. Celá rodina mě odsoudila kvůli něčemu, co dělají všichni ostatní, jen s tím rozdílem, že oni to prostě umí tajit lépe. Dokonce jsem zjistila, že i moje mladší sestra Adéla má na boku malý obrázek ptáčka, o kterém věděla jen ona a pár nejbližších kamarádů.
Najednou jsem se cítila neuvěřitelně unavená ze všech těch přetvářek. Moje sestřenice se sice smály, že jsem si za tu rodinnou bouři mohla sama, protože jsem byla dost hloupá, abych si dala tetování na viditelné místo. Ale já se za sebe rozhodla, že na rozdíl od nich budu sama sebou – i kdyby to mělo znamenat občasnou bouři s babičkou. Přetvařovat se kvůli někomu jinému už prostě nechci.
