Článek
S mou sestrou jsme bývaly nerozlučné. Vyrůstaly jsme skromně, věděly jsme, co znamená žít od výplaty k výplatě, ale nikdy jsme si nestěžovaly. Já jsem se stala porodní asistentkou, můj manžel učí na základní škole. S dětmi jsme to někdy měli dost těžké, často jsme museli otáčet každou korunu. Přesto jsme byli vždy spokojení, protože jsme cítili, že jsme svobodní.
Moje sestra ale začala vidět svět úplně jinak. Přitom se jí finančně daří lépe než kdykoliv předtím. V automobilce, kde oba s manželem pracují, dostávají poslední roky odměny, o jakých se nám ve státním sektoru může jen zdát. Letos si odnesla dokonce 130 tisíc korun jako bonus, čistě navíc k běžné výplatě. A letos ji ještě v dalších dvou výplatách čekají další desetitisíce navíc.
Jenže to jí nezabránilo vyrazit hned následující víkend na demonstraci „proti chudobě“. Byla tam mezi lidmi, kteří křičeli hesla o bídě a zkáze země, přestože právě jim, zaměstnancům z úspěšných firem, stát umožňuje žít si tak dobře.
Už delší dobu sleduje různé pochybné weby a na každé rodinné sešlosti z ní vypadávají fráze, kterým nerozumím. Mluví o diktatuře, utlačování a absolutní chudobě, zatímco se prohání v novém autě koupeném právě za ty „prohnilé peníze“, které jí „nespravedlivý“ stát dovolil vydělat.
Nerozumím jí a přiznám se, že mi to trhá srdce. My s manželem žijeme skromně, ale vždycky jsme věřili, že demokracie a svoboda slova stojí za všechny peníze světa. Jsme vděční, že můžeme říct svůj názor, že můžeme cestovat a že naše děti mají lepší život, než jsme měli my.
Když se ale se sestrou setkáme, máme pocit, jako bychom každá žila v jiné realitě. Bolí mě to. Sestra dostává od života víc než kdykoliv dřív, přesto má pocit, že je chudá a utlačovaná. Poslouchá na náměstích hřímání hraničící s pokusem o převrat a zároveň věří tomu, že je u nás potlačována svoboda slova. Občas mám pocit, že jsem ji ztratila, a nevím, jak ji získat zpět.
