Článek
Jmenuji se Karolína a jsem ve čtvrtém ročníku studia daní v Praze. Před půl rokem jsem poznala Marka. On zrovna dokončil vysokou a začínal pracovat jako finanční analytik. Všechno probíhalo naprosto standardně. Randili jsme, chodili na večeře, do kina, procházeli se po Praze. Po třech měsících, když už jsme se trochu oťukali a cítila jsem, že se mezi námi něco rodí, jsem se odhodlala otevřít téma intimity. Čekala jsem cokoliv, ale jeho reakce mě naprosto zaskočila. S vážným výrazem mi oznámil, že chce počkat se sexem až po svatbě.
Už jsme se líbali, objímali, dotýkali se, takže nic nenasvědčovalo tomu, že by měl k intimitě takový postoj. Byla jsem v šoku. Myslela jsem si, že to je nějaký vtip, nebo možná jen test. Nechala jsem to být, s tím, že se k tomu třeba vrátí. Ale teď je to půl roku od našeho seznámení a nic se nezměnilo. Ba naopak. Když jsem se k tomu tématu vrátila, divil se, že jsem to prvně nevzala vážně. „Karolíno, myslel jsem to smrtelně vážně. Je to pro mě důležité.“
Všechno ostatní v našem vztahu funguje perfektně. Rozumíme si ve všem – máme stejné zájmy, milujeme cestování, shodneme se na tom, jak nakládáme s financemi, a naše rodiny si padly do oka. Marek je chytrý, vtipný, pozorný, a já si ho zamilovala. Jenže tahle jedna věc mi nedává spát. Vždycky jsem si myslela, že fyzická stránka vztahu je důležitá. Že je potřeba vyzkoušet, jestli se k sobě hodíme i v posteli, než se dva vezmou. Že je to přece jenom součást celého vztahu.
Marek vyrostl v silně věřící rodině a přestože říká, že od církve odešel a už není praktikujícím věřícím, některé zažité principy a pravidla v něm očividně zůstaly. A právě tahle myšlenka „sexu až po svatbě“ je jedním z nich. Rozumově to chápu. Respektuji jeho přesvědčení. Ale emocionálně se s tím nedokážu srovnat. Jak mám vědět, že se k sobě budeme hodit i v posteli, když to před svatbou nepoznám? Vždyť to je taková loterie!
Žijeme v době Tinderu a online seznamek, kdy se všechno zrychlilo. Vztahy se začínají a končí s lehkostí. A já si připadám, jako bychom se ocitli v nějakém jiném století. Opravdu jsou ještě takoví lidé mezi námi? Lidé, kteří jsou ochotni čekat? A co víc, co když se vezmeme a zjistíme, že to prostě nefunguje? To je přece obrovské riziko, které nejsem ochotna podstoupit.
Není to o tom, že bych byla promiskuitní nebo toužila po bezuzdném sexu. Je to o pocitu blízkosti, intimity, poznání toho druhého. Chci se cítit s Markem kompletní, po všech stránkách. Teď se cítím, jako bychom žili v takové bublině, kde nám něco zásadního chybí. Jak mám tuhle situaci řešit? Mám se vzdát svých představ a doufat, že to po svatbě bude dobré? Nebo mám riskovat a snažit se ho přesvědčit, že je to důležité vyzkoušet předtím? Bojím se, že pokud se na to budu ptát, zničím náš vztah. Ale bojím se i toho, že pokud se nezeptám, zničím si svůj život. Co byste mi poradili? Je pro vás intimita před svatbou důležitá?
