Článek
Být devětadvacetiletá a dva roky rozvedená má své fáze. Občas je to úleva, jindy zase samota. S mým sedmiletým synem Matyášem a naším jezevčíkem Berykem jsme si ale vytvořili malý, soběstačný svět. Jako zrovna to úterní odpoledne. Šli jsme spolu do města pro pár drobností. Náměstí u nás je klidné a přehledné, a tak jsem nechala Matyáše s Berykem na vodítku před obchodem. I zpoza regálů jsem na něj skoro celou dobu viděla. Byl to náš běžný, fungující rituál.
Všechno se změnilo ve chvíli, kdy jsem u pokladny hledala peněženku. Můj pohled náhodou sklouzl ven. Srdce mi vynechalo úder. U Matyáše stál vysoký, neznámý chlap a prudce gestikuloval. Syn vedle něj vypadal tak titěrně. Vypadalo to, jako by mu sprostě nadával. Mateřský instinkt zafungoval rychleji než mozek. Nechala jsem nákup na pásu, prodavačce jen houkla „hned jsem zpátky“ a vyrazila ven.
Už mezi dveřmi jsem slyšela ten křik. Nebyly to vyloženě vulgární nadávky, ale rozhodně to nebyl klidný rozhovor. Hněv a adrenalin mi zatemnily mysl. V hlavě mi běželo jediné: chránit své dítě. Už jsem se napřahovala, abych toho chlapa chytila za rameno a pořádně mu od plic řekla, co si o něm myslím. A přesně v tom okamžiku, kdy se moje prsty téměř dotkly jeho bundy, jsem si všimla detailu, který všechno změnil. V uchu měl zastrčené malé, téměř neviditelné bezdrátové sluchátko.
V muži viditelně hrklo, když se ho cizí ruka skoro dotkla. Otočil se a ten omyl mu došel snad ještě rychleji než mně. Vyděšeně se na mě podíval, pak na Matyáše a zase na mě. Do telefonu jen spěšně zamumlal, že musí končit, a hovor ukončil. Okamžitě ze sebe začal sypat omluvy. Prý po rozchodu sám řeší kompletní rekonstrukci bytu a řemeslníci ho dohánějí k šílenství. Že se takhle normálně nerozčiluje, ale poslední měsíce se to na něj nějak valí.
Nejlepší na tom všem byl Matyáš. Ten si celou dobu házel s Berykem klacík a pána, který vedle něj vedl zjevně velmi hlasitý pracovní hovor, absolutně nezaregistroval. Muž, který se představil jako Tomáš, nám jako omluvu nabídl kávu a zmrzlinu. S díky jsem odmítla, stále ještě v lehkém šoku. Podal mi tedy alespoň vizitku, prý kdybych si to rozmyslela. Byl architekt. A byl přesně můj typ. Vysoký, s milýma očima, i když před chvílí metaly blesky.
Celou cestu domů jsem o tom přemýšlela. Vizitka mě pálila v kapse. Racionální část mého já, poučená z nepovedeného manželství, křičela na poplach. Cholerika bych doma už nesnesla. Muž, který se na veřejnosti nechá takhle unést vzteky, i když jen do telefonu, je pro mě varovný signál. Co když to nebyl jen ojedinělý výstup zoufalého muže pod tlakem?
Na druhou stranu, jeho reakce byla okamžitá a upřímná. Byl z toho evidentně víc zaskočený a zahanbený než já. A něco v jeho pohledu mi říkalo, že to je dobrý člověk, který má jen opravdu špatné období. A tak teď sedím večer doma, koukám na tu malou kartičku s jeho jménem a váhám. Mám věřit svému strachu, nebo dát šanci intuici, která mi tiše našeptává, že tohle bizarní setkání možná nebylo jen tak náhodou?
