Článek
Jmenuji se Dorota, je mi 27 a pracuji jako grafička. Byl to obyčejný pátek. Cestou z práce jsem se stavila v supermarketu pro pár věcí na víkend. Můj nákupní seznam byl krátký. Chtěla jsem si udělat guacamole, a tak jsem zamířila k oddělení ovoce a zeleniny. Právě tam začalo moje nečekané odpolední drama. U přepravky s avokády stál starší pán. Vypadal vitálně, odhadovala jsem mu tak pětašedesát. Na sobě měl čistou bundu a působil dojmem aktivního člověka.
Pozorně jsem ho sledovala. Bral do ruky jedno avokádo za druhým. To by bylo v pořádku. Jenže on do každého kusu zabořil palec tak hluboko, že na slupce zůstal tmavý otlak. Každé takto „otestované“ avokádo pak bez milosti vrátil zpět. Věděla jsem, že takový plod je odsouzený ke zkáze. Uvnitř bude hnědý a nikdo si ho nekoupí. Po pátém kousku mi došla trpělivost. Rozhodla jsem se ozvat.
Přistoupila jsem k němu a co nejzdvořileji se zeptala. „Promiňte, pane, vezmete si prosím všechna ta avokáda, která jste poškodil?“ Díval se na mě, jako bych spadla z Marsu. Okamžitě přešel do útoku. Prý má svaté právo si zboží zkontrolovat. A nějaká ta ztráta je určitě započítaná v ceně. Jeho hlas byl arogantní a hlasitý. Snažila jsem se zachovat klid a použila přirovnání. Řekla jsem mu, že je to stejné, jako kdyby házel krabicemi vajec o zem a koupil si tu jedinou neporušenou.
V ten moment se stalo něco neuvěřitelného. Jeho tvář se změnila. Z arogantního výrazu se stala maska utrpení a strachu. Najednou se chytil za srdce a začal křičet přes celou prodejnu. „Pomoc! Tahle mladá paní mě tady obtěžuje! Jsem jen bezbranný důchodce a ona na mě útočí!“ Lidé se začali otáčet. Já jsem stála jako opařená. Cítila jsem, jak rudnu. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Jeho herecký výkon byl dokonalý.
Okamžitě přiběhl člen ostrahy. Očekávala jsem, že budu mít problém já. Mladý muž v uniformě se ale na staršího pána jen unaveně podíval. „Pane Nováku, pojďte, půjdeme si promluvit ven,“ řekl klidně. Žádné drama. Žádné výčitky mým směrem. Jen unavená profesionalita. Pán se ještě chvíli bránil a ukazoval na mě prstem. Ochranka ho ale s klidem vyprovodila z prodejny. Zůstala jsem stát u avokád a cítila se naprosto bizarně.
Dokončila jsem nákup a zamířila k pokladnám. Cestou mě odchytil ten samý člen ostrahy. „Omlouvám se vám za něj,“ řekl a lehce se usmál. „To je náš místní herec. Chodí sem tak dvakrát do týdne. Vždycky si najde nějakou záminku, aby mohl udělat scénu. Nikdy nic neukradne, takže ho můžeme jen slušně požádat, aby odešel. Jste asi desátá, na koho to tenhle měsíc zkusil.“
Odešla jsem z obchodu s pocitem naprostého absurdna. Ten den jsem se naučila dvě věci. Za prvé, že za slušnost se někdy můžete dočkat obvinění z útoku. A za druhé, že nikdy nevíte, jestli vedle vás v regálu s ovocem nestojí zneuznaný herec, který si jen přišel odehrát své odpolední představení. Svět je zkrátka někdy mnohem podivnější, než si myslíme.
