Článek
Pamatuji si na jednu neděli, kdy mi kamarádka Bára volala se slzami v hlase. „Představ si to! Už je to domluvené měsíc, máma má šedesátiny a Vojta… Vojta si jede na víkend hrát na vojáčky! A to víš, jak se k sobě mají!“ Oslava výročí narozenin, která se měla stát příjemným rodinným setkáním, se v Bářiných očích proměnila v bojové pole. Na jedné straně stála ona, její máma a rodinné očekávání. Na té druhé její přítel, Vojta, a jeho parta airsoftových nadšenců.
Bára, pětatřicetiletá knihovnice, a Vojta, o tři roky starší IT specialista, tvoří pár už pět let. Na první pohled ideální dvojice: ona klidná, tichá, milující umění a knihy; on energický, praktický a nadšený pro adrenalinové sporty. Tyto rozdíly je paradoxně sbližovaly, doplňovali se. Jejich vztah ale vždycky narážel na jeden kámen úrazu – Bářinu maminku. Ta totiž považuje Vojtu za „divného“ a jeho zálibu v airsoftu za dětinskou. A Vojta, upřímně řečeno, Bářinu maminku taky nemusí. Jejich interakce jsou chladné, plné tichého napětí a neustálého hodnocení. Bára se cítí být mezi mlýnskými kameny a Vojtův úmysl raději strávit den s kamarády v lese než s její matkou považuje za další důkaz jeho neúcty.
„Prostě jsem se zeptala, jestli by nemohl tu jednu sobotu vynechat,“ pokračovala Bára ve svém vyprávění. „Vždyť je to jen jednou za rok, máma má významné jubileum! A on na mě kouká, jako bych se zbláznila. Prý: ‚Ale to nejde, to máme naplánované už měsíce, je nás víc, domlouváme to dopředu.‘ Jakoby jeho ‚hraní si‘ bylo důležitější než má rodina a než já! Měla jsem pocit, že se vůbec nesnaží. Přemýšlím, jestli je vůbec schopný pro nás, pro mě, něco obětovat.“ Její hlas se třásl a já jsem najednou měla pocit, že to celé není jen o jedné narozeninové oslavě. Jde tu o něco mnohem hlubšího – o obavy, které se usídlily v jejím srdci.
Vojtův koníček není nová věc. Věnoval se mu, ještě než se s Bárou seznámili. Párkrát do roka vyrazí s partou do lesa, kde běhají s maketami zbraní a střílí kuličky po sobě. Pro Vojtu je to způsob, jak si vyčistit hlavu, být venku a zažít trochu adrenalinu. Je to pro něj únik z rutiny, relax, a proto taky věnuje tolik času plánování, aby se tyhle akce vydařily. Pro Báru je to ale symbol jeho neochoty se obětovat. Nejde jen o to, že její matka a Vojta nemají dobrý vztah. Jde spíše o to, že Vojta neukázal, že by byl ochotný se překonat. Místo toho, aby se zatnul a šel s ní na oslavu, kde by se alespoň na pár hodin snažil, dal přednost sobě a své partě. To ji bolelo nejvíce.
„Pořád se ptám, co se stane, až budeme mít rodinu? Bude se takhle chovat i ke mně? Bude si pořád vybírat, co je pro něj pohodlnější a zábavnější, místo aby dělal to, co je pro nás důležité?“ Bára se obává, že tento zdánlivě malý incident je předzvěstí něčeho většího. Že ukazuje na zásadní rozdíl v jejich hodnotách a prioritách. Ona si myslí, že ve vztahu je občas potřeba se přemoci, dělat kompromisy, i když to není zrovna pohodlné. Vojta má zase pocit, že má právo na svůj volný čas a že by se kvůli špatnému vztahu s tchyní neměl vzdávat svých koníčků. A možná v tom má i kus pravdy.
Kde je tedy hranice? Kdy se nevinný koníček stane ohrožením pro vztah? A kdo má pravdu? Měl se Vojta zachovat jako gentleman a jít na oslavu, i když to znamenalo, že se bude cítit nesvůj? Nebo měla Bára pochopit, že Vojta má taky právo na svůj koníček a že by ho neměla nutit do něčeho, co mu není příjemné? Mám pocit, že odpověď není ani v jednom, ani v druhém extrému. Klíčem je komunikace a snaha pochopit toho druhého. Je potřeba si sednout a otevřeně si říct, co koho trápí a proč. Možná, kdyby Bára s Vojtou promluvila o svých obavách dříve a ne až po jeho rozhodnutí, mohli najít nějaký kompromis. Možná, kdyby Vojta pochopil, jak moc je to pro Báru důležité, nabídl by, že se oslavy zúčastní alespoň na chvíli. A co vy, máte ve vašem vztahu něco, co s partnerem řešíte, ať už to je rybaření, tenis nebo cokoliv jiného? Napište mi.
