Článek
Je mi šedesát let. Do důchodu mi zbývá jen pár let. Dva roky už žiju sama. Můj muž Petr, se kterým jsem sdílela skoro čtyřicet let života, odešel před dvěma lety. Oba naše syny, Jirku a Honzu, jsme vychovali nejlépe, jak jsme uměli. Aspoň jsem si to do nedávna myslela. Teď, když jsem zůstala sama, si uvědomuju jednu zásadní chybu. Chybu, která mě teď tíží víc, než cokoli jiného.
Možná to bylo tím, že Honza, ten mladší, přišel na svět snadněji. Možná tím, že se mi víc podobal, měl moje rysy, moje vlasy. Nevím. Ale vždycky jsem si k němu cítila silnější pouto. Ne že bych Jirku, staršího syna, nemilovala. To vůbec ne. Oba dostali naši lásku, naši péči. Když zlobili, dostali spravedlivě vynadáno. Ale ta preference tam prostě byla. Cítila jsem ji já, a myslím, že ji cítil i Petr. A určitě i kluci.
V dětství to byly drobnosti. Honza dostal o trošku víc pohlazení, víc času na hřišti. Jirka to vždycky snášel s klidem, byl takový tichý, rozumný. Nikdy se nehádal, nikdy se neprotestoval. To Honza byl ten, kdo si uměl dupnout, vydupat si svoje. A já, slabá máma, jsem mu často podlehla. Ty drobnosti se s námi táhly až do jejich dospělosti. Když přišla řeč na studia, u Jirky, který si přál jít na vysokou, najednou „nebyly peníze“. Musel si najít brigádu, snažil se, ale nakonec školu nedodělal.
U Honzy? Tam se všechno nějak zařídilo. Zázračně se našly peníze, babička přidala, Petr sehnal nějakou bokovku. Honza školu má. Vždycky jsem si říkala, že to je spravedlivé. Že starší syn už je velký a mladší potřebuje víc podpory. Jak moc jsem se mýlila. Teď se mi to vrací jako bumerang. Teď, když jsem sama a potřebuju pomocnou ruku, se ukazuje jejich „vděk“ v plné nahotě.
Honza, můj mazánek, se ukáže jen tehdy, když mu zavolám a nabídnu, že uvařím jeho oblíbenou svíčkovou nebo rajskou. Přijede, nají se, popovídáme si o jeho práci, o jeho plánech. Zjevně mě má rád, nebo to alespoň umí skvěle zahrát. A já? Já se v tu chvíli cítím příjemně, mám pocit, že jsem potřebná. Ale vím, že to není ta upřímná, bezpodmínečná starost. Nikdy se sám od sebe nezeptá, jestli něco nepotřebuju, jestli mi není smutno. Natož aby mi pomohl s něčím těžkým.
A pak je tu Jirka. Ten přijde, zeptá se, co je potřeba. Bez řečí mi spraví kapající kohoutek, vynese odpadky, poseká zahradu. Udělá to a zase odjede. Všechno, co je potřeba, se postará. Ale chybí tam ta laskavá část. To pohlazení, to objetí, ten upřímný zájem, který mám u Honzy. A tak mám teď dvojité výčitky. Že jsem Jirku ošidila o lásku a podporu, kterou si zasloužil. A teď od něj dostávám víc, než od toho, kterému jsem dávala přednost. Honza zase vybruslí bez námahy, s úsměvem.
Čas nevrátíte. To vím. Ale kdybych mohla vrátit jednu jedinou věc v životě, byla by to právě tahle. Ta chvíle, kdy jsem si uvědomila, že moje mateřská láska nebyla stejně spravedlivá. Toužila bych po tom, aby oba moji synové byli šťastní. A aby oba ke mně cítili to, co teď cítím já k nim. Bez výčitek, bez pocitu dluhu. Jen čistou lásku. Ale některé lekce přijdou až s věkem a osamělostí. A bolí víc než cokoli jiného.
