Článek
Můj manžel, čtyřicetiletý Tomáš, je chodící tabulka dat. Pojistný matematik s dvěma vysokoškolskými tituly, mozek, který funguje jako dokonale kalibrovaný superpočítač. Žádné emoce, žádné domněnky, jen tvrdá fakta, statistiky a pravděpodobnosti. Večeře s ním často připomíná audit, kde každé „asi“ nebo „myslím si“ okamžitě vyvolá dotaz na zdroj dat. „Miláčku,“ říká mi „to, že se cítíš unavená, neznamená, že je konec světa. Je pátek, spala jsi pět a půl hodiny, pravděpodobnost zvýšené únavy je 87 %.“ Vždycky jsem si myslela, že jeho online aktivita se omezuje na vědecké publikace, finanční analýzy a možná nějaké fórum o kryptoměnách.
Když jsem jednoho deštivého odpoledne náhodou zabrousila na „náš“ počítač (spíš Tomášův, i když má ještě služební, ale na ten už se nesmí sahat vůbec) a otevřela si prohlížeč, nestačila jsem se divit. Mezi záložkami s „Quantitative Analysis of Risk Factors“ a „Global Economic Outlook“ jsem objevila záložku s názvem… „Životní příběhy“. Zvědavost mi nedala. Klikla jsem. A otevřel se mi svět, který jsem do té doby považovala za doménu matek na mateřské dovolené, nebo znuděných důchodců.
První článek se jmenoval: „Když jsem zjistila, že mě manžel podvádí s mojí nejlepší kamarádkou, celý autobus začal tleskat!“ Sledoval ho další: „Můj šéf mi řekl, že jsem neschopná. Pak jsem udělala jednu věc a přišel o miliony!“ A pod tím, světe div se, komentáře. A mezi nimi, anonymní, ale naprosto rozpoznatelné Tomášovy: „Tak určitě, takhle se to stalo. A brada spadla i tomu autobusu, že?“ Nebo pod jiným srdceryvným příběhem o ženě, která si koupila levné ovesné vločky a místo kaše našla v sáčku zlatou cihlu: „Nikomu nespadla brada už v titulku, to je článek o ničem. Tedy, kromě té paní, co ji našla.“
V ten moment mi doopravdy, a bez nadsázky, spadla brada. Můj Tomáš, pojistný matematik, racionální bytost par excellence, si tajně četl a komentoval ty nejbrakovější „články ze života“, které se v internetovém podhoubí množí jako houby po dešti. Ty, co si hrají na psychologii vztahů, ale ve skutečnosti jsou jen souborem klišé s bizarním zvratem a karmickou odplatou. Byl to takový šok, že jsem si musela sednout. „Tohle nemůže být on,“ říkala jsem si. „Asi se mi zdá.“
Když přišel Tomáš domů, snažila jsem se zachovat vážnou tvář. Nepovedlo se. Nakonec jsem mu to ukázala. „Tomáši, co to proboha děláš?“ zeptala jsem se s údivem. „V práci se tak nudíš, že si čteš tyhle nesmysly a ještě je komentuješ?“ Zpočátku se snažil zapírat, pak zrudl a nakonec rezignovaně pokrčil rameny. „Víš co, Marci? Trochu jo. Je to takové moje guilty pleasure. Prostě se u toho trochu odreaguju. Je to jako takový ventil. Vypustím páru v komentářích, trochu se vysměju těm autorům, kteří to píšou. Ale nikomu neubližuju, nevyhrožuju, jen zesměšňuju ten absurdní obsah.“
Vzala jsem to. Každý máme nějaké ty své „guilty pleasures“. Někdo sleduje nekonečné seriály, jiný hraje videohry, a Tomáš si prostě vybíjí frustraci z nulové racionality na brakových článcích. Ale neodpustila jsem si jednu rýpavou poznámku. „Víš, Tomáši,“ řekla jsem mu s úsměvem, „já moc nevidím rozdíl mezi lidmi, kteří takové články píšou, a těmi, kteří je čtou a nebo je dokonce komentují. Všichni jste v tom vlastně stejně.“
A v tu chvíli se stalo něco neuvěřitelného. Tomášovi, pojistnému matematikovi s mozkem ostrým jako břitva, tomu ztělesnění racionality, skutečně, doopravdy spadla brada. Vytřeštěné oči, otevřená pusa. Pár vteřin naprostého ticha. A pak jen: „Sakra. Máš pravdu, Marci.“ Myslím, že jsem mu právě vyhodila pojistky v jeho racionálním mozku. Ale ta lehkost, která po tom nastala, stála za to. A od té doby se občas podívám, jestli se pod některým z těch „šokujících příběhů“ neobjeví komentář s otiskem mého racionálního, ale přece jen člověčího manžela.
