Článek
„Jeďte s dětmi na hory, Naty. Nebo s Lenkou do lázní, zaplatím vám to. Prostě si odpočiň,“ řekl mi Karel před týdnem. Stál u kuchyňské linky, pohled upřený do kávovaru, a znělo to skoro jako velkorysé gesto. Skoro. Jenže já vím, že to tak není. Dovolené, to bylo vždycky naše. Únik z reality všedních dní, čas, kdy jsme byli jen my dva, nebo čtyři – já, Karel a naše dvě děti, desetiletá Anička a sedmiletý Matěj. Byly to majáky v moři stereotypu. A teď mě z naší lodi posílá na záchranný člun. Samotnou.
Poslední dva roky to mezi námi, abych byla upřímná, skřípe. Vlastně ani nevím, kdy přesně to začalo. Karel, čtyřicetiletý IT konzultant, propadl cyklistice. Nejdřív to byly víkendové projížďky, teď jsou z toho celodenní tréninky a soustředění s partou kamarádů. Když není na kole, věnuje se dětem. A já? Já jsem ta poslední v řadě. Ta, co zajišťuje servis, logistiku a večer poslouchá, kolik kilometrů zase ujel. Abych byla spravedlivá, i já jsem přestala do našeho vztahu investovat. Byla jsem unavená a vlastně i líná bojovat o jeho pozornost. Nechala jsem ho vjet do jeho světa a sama se uzavřela v tom svém, plném práce a dětí.
Jenže tenhle nápad s oddělenou dovolenou byl nový. A bolel. „A ty nepojedeš?“ zeptala jsem se tehdy. Jen pokrčil rameny. Prý má moc práce a stejně si potřebuje vyčistit hlavu. Dřív si ji čistil se mnou na túrách v Alpách. Najednou se mi v hlavě rozsvítila obrovská červená kontrolka. Tenhle scénář přece znám z vyprávění kamarádek. Muž potřebuje prostor. Muž potřebuje čas pro sebe. A za rohem už většinou čeká ta, se kterou ten čas chce doopravdy trávit.
Ten večer, když děti usnuly, jsem na něj udeřila. Bez obalu, bez přípravy. „Máš někoho, Karle?“ Čekala jsem cokoliv. Výbuch vzteku, trapné zapírání, možná i chladné přiznání. Místo toho jsem v jeho tváři viděla čistou bolest. Opravdu ho ranilo, že mě něco takového vůbec napadlo. „Mrzí mě, že si to myslíš, Naty,“ řekl tiše a podíval se na mě tak, jak už dlouho ne. „Ale asi se ti nedivím. Sám vím, že to není jako dřív. Že ti dávám záminku si tohle myslet.“
A pak přišla ta rána. Žádná milenka se nekonala. Místo toho mi řekl, že si na ten týden, kdy máme být na horách, zarezervoval pobyt ve tmě. Sedm dní. O samotě, v absolutní tmě, bez telefonu, bez jakýchkoliv vnějších vjemů. Chce si tam prý srovnat myšlenky. Ujasnit si, co vlastně v životě chce a jestli v tom životě ještě vůbec máme být spolu. Cítil, že už mi nedokáže dát to, co si zasloužím, a nevěděl, jestli v sobě tu lásku ještě dokáže najít.
A tak teď sedím nad hromadou dětského oblečení a balím na hory. Karel mi pomáhá skládat lyže do boxu na střechu auta. Jsme k sobě zdvořilí, skoro jako cizinci. Zítra ráno odvezu děti vstříc sněhu a on odjede vstříc své tmě. Já budu týden předstírat prázdninovou pohodu a on bude sedět v tichu a přemýšlet, jestli náš společný příběh na příští stránce neskončí. Nevím, co je horší. Jistota nevěry, nebo tahle nejistota, jejíž výsledek závisí na tom, co si můj muž vybojuje se svými démony v naprosté tmě.
