Článek
To ticho. To bylo první, co jsem si po odchodu manžela a dcery to ráno uvědomila. Tříletá Anička dnes poprvé nastoupila na celý den do školky. Po třech letech mateřské jsem najednou seděla sama v tichém bytě. Uvařila jsem si kávu do svého oblíbeného hrnku, ne do toho nerozbitného plastového. Cítila jsem se znovu jako Markéta, dvaatřicetiletá business analytička, a ne jen jako máma. Čekal mě první den v nové práci. Vlastně ve staronové, jen v novém týmu. A hned v deset dopoledne první velká videokonference.
S lehkou nervozitou jsem si upravila halenku a zkontrolovala makeup. Připojila jsem se k hovoru a na obrazovce naskákala desítka cizích, ale usměvavých tváří. Můj nový šéf mě přivítal a dal mi slovo, abych se představila. Zhluboka jsem se nadechla a spustila nacvičenou větu. „Dobrý den všem, jmenuji se Markéta a moc se těším, že se po mateřské dovolené stávám součástí vašeho týmu…“
V polovině věty se potichu otevřely dveře do mé pracovny. Ignorovala jsem to. Manžel Petr si určitě jen pro něco jde. Jenže pak vešel do záběru kamery. Můj muž, čtyřiatřicetiletý grafik na volné noze, byl zjevně nadšený z nově nabyté svobody stejně jako já. Jen své nadšení pojal poněkud… kreativněji. Na sobě neměl nic. Tedy, skoro nic. Kolem pasu měl jen pestrobarevnou šňůrku sladkých bonbonů, které dohromady tvořily něco, co se vzdáleně podobalo slipům z obchodu pro dospělé. Na tváři měl ten nejrozjařenější úsměv a chystal se na nějaké lascivní taneční číslo.
Čas se na vteřinu zastavil. Viděla jsem zamrzlé úsměvy kolegů. Slyšela jsem, jak se mi v krku zasekl zbytek představovací věty. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo zakoktání „promiňte, technický problém“ a zběsilé kliknutí na tlačítko pro ukončení hovoru. Sklapla jsem notebook a v místnosti se rozhostilo hrobové ticho. Petrův vítězoslavný úsměv pomalu tál, jak mu docházelo, co se právě stalo. Ty bonbónové slipy najednou nevypadaly vtipně, ale jen a pouze trapně.
Od té doby uplynuly dva dny. Dva dny tiché domácnosti. Oba víme, že se tomu jednou budeme smát. Možná za měsíc, možná za deset let na stříbrné svatbě. Ale ten okamžik je teď světelné roky daleko. Petr se několikrát pokusil o omluvu, ale já ho nedokážu ani poslouchat. V hlavě mi stále dokola běží ty obličeje mých nových kolegů.
Naše jediné rozhovory se teď točí kolem jediné věci. Vedeme absurdní bitvu o to, kdo z nás má vlastně větší ostudu. On, protože ho vidělo deset cizích lidí v nejdůstojnějším oděvu, jaký si lze představit? Nebo já, protože ti lidé jsou můj nový tým a já teď budu navždy „ta, které vlezl manžel do hovoru v jedlém prádle“? Hádáme se, kdo se za koho více stydí.
Logicky vím, že svět se nezbořil. Ale emočně je to katastrofa. V pondělí se mám znovu připojit na poradu. Mám zapnout kameru a tvářit se, jako by se nic nestalo? Nebo mám rovnou podat výpověď a odstěhovat se na samotu u lesa? Jedno vím jistě, sladké bonbóny nebudu chtít hodně dlouho ani vidět.
