Hlavní obsah

Máte trému a připadá vám, že ji každý vidí. Posluchači mohou vnímat něco jiného

Foto: Mikhail Nilov / Pexels, Pexels License

Mikhail Nilov / Pexels, Pexels License

Uvnitř slyšíte zrychlený tep, zvenčí ale může být vidět jen krátká pauza. Iluze transparentnosti popisuje, proč někdy přeceňujeme, nakolik druzí poznají naše pocity. Zkoumaly ji i pokusy s veřejným mluvením.

Článek

Stojíte před kolegy a máte představit návrh, který dobře znáte. První věta ale zní trochu jinak než při domácím zkoušení. V puse máte sucho, srdce vám buší a při otočení stránky si všimnete, jak se vám chvějí prsty. V duchu už přemítáte, jestli všichni poznali, jak jste nervózní. Když se někdo podívá do poznámek, můžete si to vyložit jako reakci na vaši vlastní nejistotu. Tato modelová situace má ovšem dvě odlišné roviny: tu, kterou prožíváte vy, a tu, kterou mohou zaznamenat lidé u stolu. Vaše tělesné pocity se k nim totiž nepřenášejí s takovou podrobností, s jakou je vnímáte vy.

Právě tento rozdíl mezi prožitkem a odhadem toho, nakolik je vidět navenek, zachycuje takzvaná iluze transparentnosti. V roce 1998 ji pod tímto názvem zkoumali Thomas Gilovich, Kenneth Savitsky a Victoria Husted Medvecová. Lidé v jejich experimentech přeceňovali, do jaké míry okolí rozpozná některé jejich vnitřní stavy. Autoři nabídli následující vysvětlení: při odhadování pohledu druhých vycházíme ze svého vlastního intenzivního prožitku a nedostatečně zohledňujeme fakt, že pozorovatel má k dispozici jiné informace. Jde o mechanismus navržený a podpořený jejich výsledky, nikoli o jedinou prokázanou příčinu každých rozpaků. V jednom z pokusů například účastníci ochutnávali nápoje a snažili se skrýt svůj odpor. Domnívali se přitom, že nepříjemnou chuť z jejich výrazu vyčte více pozorovatelů, než kolik ji skutečně poznalo. To ovšem neznamená, že by všechny emoce byly naprosto neviditelné.

Vraťme se na naši fiktivní poradu. Při třetím snímku na okamžik ztratíte nit. Zmlknete, podíváte se na obrazovku a pokračujete další větou. Pro vás se do této pauzy vtěsná hned několik událostí: hledání zapomenutého slova, obava z trapného ticha i pocit, že se červenáte. Kolega naproti však k vašemu vnitřnímu komentáři přístup nemá. Může vidět člověka, který se krátce podíval na čísla, a poslouchat dál. Někdo jiný si vašeho zaváhání naopak všimnout může. Zásadní rozdíl netkví v tom, že by lidé nikdy nic nepoznali, ale v rozsahu toho, co všechno jim připisujete. Pokud si u další věty začnete hlídat každý nádech, můžete se navíc začít stresovat i tím, jak nervózně asi působíte. Původní úkol – vysvětlit návrh – se tak rozšiřuje o další starost. Možnost takového přibývání obav popsali výzkumníci u veřejného mluvení. Z pouhého pohledu kolegy do notesu ale stejně nezjistíte, co si myslí. V této scéně jeho hodnocení zkrátka neznáme; představa, že zcela odhalil vaši trému, je proto stále jen odhadem. Zcela nepodložené by ale bylo i ujišťování, že si určitě nevšiml vůbec ničeho.

Savitsky a Gilovich se na vystupování před druhými zaměřili ve studii z roku 2003, vydané v časopise Journal of Experimental Social Psychology. V prvním experimentu se čtyřicet studentů Cornellovy univerzity ve dvojicích střídalo v tříminutových nepřipravených projevech. Následně hodnotili, jak nervózně působili oni sami a jak jejich protějšek. V průměru se domnívali, že jejich nervozita byla zjevnější, než jak ji hodnotil druhý účastník. Podobný rozdíl autoři zjistili i při dalším ověřování, kdy videonahrávky sledovali nezávislí pozorovatelé. Jde nicméně o výsledky konkrétních studentských úloh, nikoli o měřítko, podle něhož byste si mohli přesně spočítat, nakolik vaši trému odhalí nadřízený na dnešní poradě.

Ve druhém experimentu z téže práce dostala část řečníků před svým projevem vysvětlení, v čem iluze transparentnosti spočívá. Pozorovatelé pak jejich vystoupení hodnotili lépe a řečníci na ně působili klidnějším dojmem než ti v kontrolních podmínkách. Samotné uklidňování v tomto pokusu takový přínos nepřineslo. Rozdíl v tom, nakolik klidně se cítili samotní mluvčí, však statisticky významný nebyl. Není tedy přesné slibovat, že vás pouhá znalost tohoto pojmu trémy zbaví; autoři také netestovali, zda má tento účinek dlouhodobé trvání. V praxi si z toho lze před prezentací odnést spíše střízlivější připomínku: intenzita mého vlastního pocitu sama o sobě neříká, jak výrazně ho vidí ostatní. Po vystoupení můžete zkusit požádat kolegu o konkrétní zpětnou vazbu – zda vám bylo rozumět a kde se případně výklad zadrhl. To je návrh, jak získat další informace, nikoli postup otestovaný těmito experimenty. Odpověď může upozornit na skutečný problém, ale také zpochybnit váš původní odhad. Nemusíte předem usuzovat, že publikum všechno prokouklo.

Při příštím krátkém zaváhání si zkuste oddělit dvě otázky: Co právě cítím já? A podle čeho vlastně soudím, že to stejně silně vidí ostatní?

Dočetli jste až sem? Podpořte autora libovolnou částkou.

Zdroje

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz