Článek
Iva (29) je s Tomášem (31) už skoro šest let. Zpočátku to byl krásný vztah – společné cestování, dlouhé večery u filmů, povídání až do noci. Časem spolu začali bydlet a pomalu plánovat i svatbu a rodinu. Ale poslední dva roky má Iva pocit, že se něco změnilo. A rozhodně ne k lepšímu.
Tomáš před dvěma lety začal hrát po večerech se svými kolegy z práce Counter Strike. Nejdřív to byly jen nárazové večery, postupně se ale z hraní stal pravidelný rituál. Teď už si každý všední večer sedne k počítači a minimálně hodinu a půl se od něj nehne. Iva to zprvu respektovala – každý přece potřebuje svůj prostor a svoje koníčky. Jenže brzy zjistila, že to začíná zásadně ovlivňovat jejich vztah.
Problémem totiž není ani tak hra samotná, jako spíš to, že Tomáš už skoro nemá čas na ni. Když Iva naznačí, že by večer mohli strávit spolu, odpoví jí automaticky: „Dneska nemůžu, máme zápas.“ Zkoušela už všechno, dokonce si koupila i krásné nové prádlo a snažila se ho překvapit. Výsledek? Tomáš jí jen podrážděně řekl: „Prosím tě, oblíkni se, lezeš mi do záběru, kolegové nemusí vidět všechno.“
To pro Ivu byla pořádná rána. Najednou si připadala nejen odstrčená, ale také ponížená. Místo aby se večer těšila na společný čas, připadá si jako nezvaný host ve vlastním bytě. O nějakých intimnostech nemůže být ani řeč. Často se sama ptá, jestli je ještě vůbec milovaná.
Čím déle tahle situace trvá, tím víc se Iva bojí, jak bude jejich budoucnost vypadat. Jestli už teď nemají skoro žádný společný čas, jak by to bylo po svatbě nebo dokonce po dítěti? Umí si živě představit, že by skončila večer sama, zatímco Tomáš bude sedět u počítače se sluchátky na uších a hrát s kamarády po síti.
Ivina kamarádka Petra jí nedávno položila jednoduchou otázku: „Chceš opravdu takhle žít?“ A Iva popravdě odpověděla, že neví. Její vztah jí začal připadat jako slepá ulička, a přestože Toma pořád miluje, neví, jestli má smysl bojovat o vztah, kde se cítí jako nedůležitá.
Teď stojí před vážným rozhodnutím. Buď zkusí ještě jednou Tomášovi vysvětlit, jak se cítí, a doufat, že ji pochopí a najdou společnou cestu. Nebo půjde svou vlastní cestou, protože ví, že si zaslouží víc než být jen doplňkem v životě někoho, kdo má jiné priority. Jedno ale ví jistě – takhle to dál nejde.
