Článek
S Mirou jsem chodila dva roky. Byla to krásná doba plná smíchu, plánování a snů. Dva roky jsou tak akorát, než se rozhodnete pro další krok, že? Tak jsem si to alespoň myslela. Vzali jsme se. Míra, devětadvacetiletý ajťák, a já, Markéta, sedmadvacetiletá specialistka na sociální média. Byla jsem přesvědčená, že k sobě dokonale pasujeme. Oba mladí, ambiciózní, se smyslem pro humor. Bydleli jsme sice každý zvlášť, ale co. Vždyť se to po svatbě změní. Tahle chyba se ukázala hned o svatební noci.
Věděla jsem, že Míra hraje počítačové hry. Sama jsem se tak trochu věnovala sociálním sítím, pomáhala kamarádům s online propagací a zkoušela prorazit jako influencerka. Bez většího úspěchu, takže jsem to brala spíš jako koníčka. Podobně jsem si představovala i Mírův přístup. Když občas mluvil o nějaké hře, pouštěla jsem to jedním uchem tam a druhým ven. Nějaké kartičky, takové ty sběratelské věci. Nic, co by mi dělalo starosti. Brala jsem to jako nevinnou zábavu, způsob relaxace.
Svatební den probíhal naprosto hladce. Byla to pohádka. Krásné šaty, úžasná hostina, všichni přátelé a rodina pohromadě. Všechno, co jsem si vždycky přála. Když většina hostů odešla, u výčepu zbyli jen ti nejbližší. Ti, kteří už by si nejspíš ani nevšimli, že se novomanželé na chvíli vytratili. Bylo něco kolem půlnoci, když se Míra náhle zvedl. Skoro běžel směrem k našemu pokoji v penzionu, kde jsme měli mít svatební noc.
Zasmála jsem se. Říkala jsem si, jak je roztomilý a nedočkavý. Rychle jsem zkontrolovala, jestli u výčepu nic nedochází, aby nás nikdo hned nesháněl. Pak jsem se vyplížila za ním. V hlavě jsem měla romantické představy o naší první noci jako manželů. Otevřela jsem dveře a zůstala stát jako opařená. Míra neseděl na posteli, nečekal na mě s úsměvem. Seděl u stolu, před sebou rozložený notebook.
„Děje se něco, miláčku? Něco s prací?“ zeptala jsem se s naivní nadějí. „Ne, ne, jen se musím připojit. Dneska je turnaj, na který jsem se kvalifikoval před čtvrt rokem,“ odpověděl mi, aniž by zvedl oči od obrazovky. Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek. „Turnaj? A budeš hrát dlouho?“ zněl můj hlas slabě. Dostala jsem přednášku o investovaném čase, o kvalifikačních poplatcích, o prestiži a samozřejmě o možnosti výhry. Všechno to řekl s takovým nadšením, že jsem věděla, že boj je prohraný.
Beze slova jsem se otočila a odešla. Do svého pokoje, který už jsem po obřadu neměla potřebovat. Spala jsem sama. Vzbudila jsem se s pocitem prázdnoty a obrovského zklamání. Míra se objevil až u snídaně. Oči rudé, vypadal unaveně. Kamarádi si z něj dělali legraci: „Tak co, Mirku, bouřlivá noc, co?“ A on se jen usmíval a přikyvoval. A já jen trpěla, když jsem poslouchala, jak jeho kamarádi vtipkují o probdělé noci s nevěstou.
Když jsme se pak balili, nadšeně mi vyprávěl, jak skončil těsně pod finálovou skupinou. „Jenom pár tisíc, ale aspoň něco,“ říkal. Ani ho nenapadlo, že by mi za ty peníze mohl koupit něco pěkného, malou omluvu. Že bychom si mohli něco dopřát. Ne. Hned mi vykládal, jakou super vzácnou kartičku si za ně koupí do hry. V tu chvíli mi došlo, že jsem si možná vzala někoho, kdo žije ve dvou světech. A v tom mém, reálném, pro mě zbylo jen prázdné manželské lože. Moje svatební noc? Skutečně nezapomenutelná. Bohužel jinak, než jsem si představovala.
