Článek
Jmenuju se Aleš, je mi třicet pět. Mám skvělou ženu Veroniku a dvě malé děti, které miluju nade vše. Pracuju jako programátor v bance a vedu naprosto obyčejný, možná až trochu nudný život. Nebo jsem si to alespoň donedávna myslel. Všechno se změnilo, když k nám do týmu nastoupila Monika. Bylo jí dvacet šest, byla chytrá, vtipná a dívala se na mě způsobem, jakým se na mě Veronika nedívala už celé roky.
Začalo to nevinně. Společné obědy, delší pohledy u kávovaru. Drobné jiskření brzy přerostlo v otevřený flirt. Pak jsme jednou po práci seděli u mě v autě a povídali si. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsme se líbali. Nic víc se nestalo, nespali jsme spolu. Ale oba jsme věděli, že už není cesty zpět. Ta hranice byla překročena a my jsme ji překročit chtěli. Slovo dalo slovo a naplánovali jsme si společný víkend v hotelu.
Všechno jsem zařídil a zarezervoval. V pátek jsem měl jen dořešit pár věcí v práci, vyzvednout děti ze školky a předat je Veronice. Řekl jsem jí, že jedu na víkendové firemní školení. Všechno klaplo, i když jsme se s Monikou kvůli nějaké pracovní drobnosti trochu chytli po telefonu. Byl jsem ale plný očekávání. Dorazil jsem na hotel, ubytoval se a čekal na ni. Jenže hodiny plynuly a Monika nikde.
Telefon nezvedala, na zprávy nereagovala. Začínal jsem být nervózní. Pak se nervozita změnila ve vztek. Moje chlapská ješitnost dostala ránu. To se naštvala kvůli té hlouposti v práci a prostě nepřijela? Bez jediného slova? Připadal jsem si jako idiot. Sedl jsem si na hotelový bar a objednal si panáka. Pak dalšího. A dalšího.
V opilosti a vzteku jsem udělal tu nejhorší věc, jakou jsem mohl. Vytáhl jsem telefon a začal psát. Poslal jsem jí několik pubertálně žárlivých a ublížených zpráv. Obvinil jsem ji, že si ze mě jen dělala legraci. Když stále nereagovala, nahrál jsem jí i pár hlasových zpráv. Jejich obsah si dnes už naštěstí přesně nepamatuju, ale střízlivý bych nic takového nikdy nevypustil z úst. Nakonec jsem to vzdal, přespal na hotelu a ráno jel domů.
Veronice jsem řekl, že školení bylo fajn, ale večer se už jen popíjelo, a to mě nebaví. Raději jsem prý jel za svou rodinou. Uvěřila mi a já měl pocit, že jsem z toho nějak vybruslil. Byl jsem zklamaný z Moniky, ale zároveň se mi ulevilo. A pak, v neděli večer, mi pípnul telefon. Zpráva z Moničina čísla. Čekal jsem omluvu nebo vysvětlení. Místo toho tam stálo něco, po čem se mi zastavilo srdce.
„Dobrý den, tady je bratr Moniky. Sestra se v pátek večer vybourala cestou za vámi, leží na JIP a nemůže komunikovat. Všechny vaše zprávy, textové i hlasové, které jste jí poslal, právě předávám vašemu personálnímu oddělení.“ Sedím doma v obýváku, koukám na Veroniku, jak si hraje s dětmi, a v ruce držím telefon, který se stal rozbuškou konce mého světa. Teď už nečekám na Moniku. Čekám jen na to, co se zhroutí dřív. Jestli moje práce, nebo moje rodina.
