Článek
Život píše zvláštní scénáře. Můj bratr Petr je o deset let mladší. Vždycky to bylo trochu, jako bychom byli dva jedináčkové – když já (Karel, 60 let, v důchodu, dříve inženýr) už jsem jezdil s tátou rybařit a opravovat auto, on si ještě hrál s autíčky a lepil modely letadel s mámou. S tátou jsem si vždycky rozuměl víc já, taková ta chlapská domluva. Zato máma si Petra hýčkala jako očko v hlavě. Tak už to prostě v rodinách chodí. Táta už bohužel pár let není mezi námi, ale s mámou (80 let, stále bystrá, ale už potřebuje pomoct s nákupy) jsme se střídali v návštěvách a péči. Vždycky nám záleželo na tom, aby byla v pohodě.
Osmdesátiny. Velká rodinná sešlost. Máma zářila štěstím, vnoučata jí lítala kolem židlí a vzduchem voněla svíčková. Po obědě, když už jsme si všichni dali kávu a koláče, najednou máma obrátila řeč k vážnějšímu tématu. „Víte, děti,“ začala s klidem sobě vlastním, „už mi není dvacet. A nerada bych vám nechala na starosti nějaké papírování po mé smrti. Ráda bych vyřešila ten byt ještě za života.“ Petr, který je podnikatel a vždycky myslí o dva kroky dopředu, jen zpozorněl. Já jsem ale máminy starosti chtěl zmírnit. „Maminko, prosím tě! Ty tady ještě budeš spoustu let! Na to máme čas. My se s Petrem můžeme domluvit, až přijde ten správný čas a budeme všichni pro.“
Mávl jsem rukou a snažil se téma odvést jinam, k dalším historkám z rodinného alba. Měl jsem naivní představu, že na to máme přece spoustu času, že jsme rodina a že to spolu v klidu probereme. Že až to bude aktuální, sedneme si všichni tři, promluvíme si o tom a najdeme férové řešení, které bude vyhovovat všem. Přiznávám, že jsem byl v té chvíli až příliš důvěřivý a optimistický. Chyba, která se mi o pár dní později krutě vymstila.
Uběhl sotva týden od máminých narozenin. Zvonil mi telefon. Volal mi Petr. „Ahoj Karle, jen jsem ti chtěl říct, že jsme byli s mámou u notáře. Vyřešili jsme ten byt, jak chtěla.“ V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Notář? Bez mého vědomí? Okamžitě mi začal v hlavě blikat červený alarm. „Cože? Co jste vyřešili? Proč jsi mi nedal vědět? Měli jsme se přece domluvit!“ spustil jsem na něj. Petr zněl klidně, až příliš klidně. „Ale prosím tě, Karle, máma to chtěla rychle. Ať se nemusí stresovat. Všechno je v pořádku. Byt jsme převedli na mou partnerku, Vendulu. Je to tak lepší kvůli mým podnikatelským problémům, víš.“
Ten argument s podnikáním jsem chápal. Petr měl už nějakou dobu problémy s firmou a hromadění majetku na své jméno by pro něj bylo riziko. Ale převést mámin byt na svou nesezdanou partnerku? To bylo už moc. A pak přišla rána pod pás. „A abychom to měli férové, nechali jsme do smlouvy dát, že v případě prodeje dostaneš ty polovinu utržených peněz. Takže jsi v pohodě.“ To „v pohodě“ mi znělo v uších jako padesátikilové závaží. Petr má čtyři děti. Čtyři! A tenhle byt je přece ideální, až budou děti dospělé a budou potřebovat bydlení, nebo třeba na pronájem, který jim bude sype peníze.
Mně je naprosto jasné, že jsem právě přišel o polovinu mámina bytu. K prodeji nikdy nedojde. Proč by prodával něco, co se v rodině vždycky hodí? Proč by prodával něco, co může v budoucnu generovat příjem nebo sloužit jeho dětem? Petr mě sice „uklidňuje“ klauzulí o prodeji, ale já vím, že ta klauzule je bezcenná. Byl to dokonalý tah. Tichý, rychlý a právně ošetřený, ale v jádru naprosto bezohledný. Je to hořká pilulka. Máma chtěla mít klid, ale místo toho jsem já ztratil důvěru v bratra a pocit, že v naší rodině platí nějaká férovost. A tak místo klidného stáří mě čeká pocit nespravedlnosti a zlomených rodinných vazeb.
