Článek
První zářijový týden měl být v naší malé rodině ve znamení nových začátků. A svým způsobem i byl. Můj starší syn, Davídek (7), hrdě nastoupil do první třídy s novou aktovkou a já, Jindra (36), jsem plakala dojetím. Ten menší, Tomášek (3), zase poprvé překročil práh školky. Po roce od rozvodu jsem si naivně myslela, že konečně začíná klidnější etapa. Že ten největší chaos, soudy o každou korunu a nekonečné dohady o péči, máme za sebou a teď už to bude jen o zvládání běžného provozu mámy samoživitelky. Jak hluboce jsem se mýlila.
Po pár dnech mi volala paní učitelka ze školky. Tomášek, který byl doma už dávno spolehlivě bez plenek, se začal přes den počůrávat. Jednou, dvakrát, skoro každý den. Moje srdce se sevřelo. Okamžitě mi bylo jasné, že je to reakce na tu obrovskou změnu. Nové prostředí, nové děti, nové tety, a to všechno v kombinaci s tím, že táta už s námi dávno nebydlí. Paní učitelka byla naštěstí chápavá, ale naznačila, že pokud se to nezlepší, může to být problém. V hlavě mi okamžitě začal šrotovat plán.
Jako každá máma jsem chtěla pro svého syna to nejlepší. Začala jsem vymýšlet strategie. Mluvila jsem s Tomáškem, slibovala odměny, navrhla jsem učitelce, že bych si vzala na pár dní volno a chodila s ním do školky na „trénink“, abychom to společně zvládli a on si zvykl. Byla jsem připravená udělat cokoliv, jen aby ten jeho start byl co nejpohodovější a aby ho případné neúspěchy nesrazily. Věděla jsem, že je to citlivé období a že to chce trpělivost a hlavně jednotný přístup obou rodičů. A přesně tady jsem narazila.
S těžkým srdcem jsem vytočila číslo svého exmanžela Martina. Má kluky jednou za čtrnáct dní na víkend a i z jejich vyprávění vím, že je to spíš o tom, aby je „někde odložil“ a věnoval se své nové přítelkyni. Přesto jsem doufala v záblesk toho chlapa, kterého jsem si kdysi brala. Slušně jsem mu popsala situaci a navrhla, jestli by mohl o víkendu, až bude mít kluky, taky trochu dohlédnout na pravidelné chození na záchod, aby v tom měl Tomášek systém. Jeho reakce mě doslova paralyzovala. „Hele, Jindro, já na tohle fakt nemám čas. To je problém školky a tebe, ne můj. Já mám svůj život,“ odsekl mi ledově.
V tu chvíli se mi zastavil dech. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jde přece o našeho syna, o jeho psychickou pohodu. Že pokud ho kvůli tomu ze školky vyloučí, dopadne to hlavně na mě, protože já budu muset řešit hlídání a odejít z práce, což se promítne i do peněz pro kluky. Jen se zasmál. „No vidíš. Tak se víc snaž,“ řekl a zavěsil. Zůstala jsem stát s telefonem v ruce a cítila jsem, jak mi po tváři tečou slzy ponížení a bezmoci. Ten chlad, to sobectví… Bylo to, jako by mluvil cizí člověk.
Nejhorší na tom je, že Martin nebyl vždycky takový. Až do chvíle, kdy poznal ji, byl milující táta. Chodil s klukama na hřiště, stavěl s nimi lego, foukal rozbitá kolena. Nový vztah mu ale v hlavě přepnul nějaký spínač. Najednou jsou jeho vlastní děti jen obtížný hmyz, komplikace v jeho novém, dokonalém životě. A já jsem pro něj jen otravná hysterka, která po něm pořád něco chce.
Pochopila jsem, že v tomhle boji jsem sama. Že jemu je úplně jedno, jestli se jeho syn trápí, nebo jestli já přijdu o práci. Zajímá ho jen jeho vlastní pohodlí. A tak tu sedím, dívám se na spící kluky a vím, že se musím sebrat a být ještě silnější. Ne kvůli sobě, ale kvůli nim. Protože oni mají jenom mě. Jejich táta se rozhodl, že už tátou být nechce. A to bolí víc než všechny hádky o majetek dohromady.
