Článek
Poslední dva měsíce jsem měla pocit, že žiju v nějakém hezkém rodinném filmu. Můj manžel Petr, který dříve považoval vyzvedávání pětileté Barunky ze školky za logistickou operaci srovnatelnou s vyloděním v Normandii, to najednou začal dělat sám od sebe. Každé odpoledne mi jen napsal zprávu: „Vyzvednu Baru, neboj.“ Byla jsem nadšená. Jako pětatřicetiletá manažerka logistiky jsem konečně měla pocit, že na tu obrovskou skládačku rodiny a práce nejsem sama. Navíc to nebyla jen nutná povinnost. Často vzal Barunku rovnou na zmrzlinu, do parku nebo k babičce.
Idyla skončila minulý týden. Ukládala jsem Barunku do postele a ona mi štěbetala o svém dni. O tom, jakou měli svačinu a co nového se naučili. A pak mezi řečí prohodila: „Mami, a dneska jsme s tatínkem zase vezli Lucku.“ Zpozorněla jsem, ale snažila jsem se znít lhostejně. „Aha, a která kamarádka je Lucka, Berunko? Ze které třídy?“ Barunka zavrtěla hlavou a s naprostou samozřejmostí odpověděla: „Ne kamarádka. Paní učitelka Lucka.“ V tu chvíli se mi v hlavě rozezněl ohlušující alarm. Jediná Lucka v jejich třídě byla nová paní učitelka. Holčina sotva po dvacítce, čerstvě po maturitě.
Všechny dílky skládačky do sebe najednou děsivě zapadly. Jeho náhlá ochota. Jeho dobrá nálada po návratu ze školky. To, že se najednou začal zajímat o schůzky rodičů. Ty zmrzliny a výlety do parku nebyly jen pro naši dceru. Byly záminkou. Zástěrkou pro něco jiného. Celé dny jsem se snažila samu sebe přesvědčit, že jsem paranoidní. Že je to jen zdvořilost. Že mladá učitelka bez auta je prostě vděčná za svezení od ochotného rodiče. Ale ten červíček pochybností hlodal a nenechal mě spát.
Včera jsem se rozhodla. Odešla jsem z práce dřív a schovala se za rohem ulice u školky. Čekala jsem s bušícím srdcem. A pak jsem je uviděla. Petra, jak přichází k brance. Lucku, jak mu s úsměvem vychází vstříc. Ale nebyl to jen úsměv. Bylo to něco víc. Způsob, jakým se na ni díval. Jak se zbytečně dlouho zdržel u dveří. Jak se smál jejím vtipům o něco hlasitěji, než bylo nutné. Moje nejhorší obavy se potvrdily. Nebyla to jen zdvořilost. Bylo to nepokryté flirtování.
Stála jsem tam, neviditelná za stromem, a cítila jsem, jak se mi hroutí svět. To nebylo jen o možné nevěře. Bylo to o té lži. O tom, že zneužil vlastní dceru jako záminku, aby mohl být blízko jiné ženě. Ten pocit absolutního ponížení a zrady byl téměř fyzický. Celá ta krásná iluze posledních měsíců se rozplynula a zůstala jen hořká pachuť podvodu.
Teď sedím doma a nevím, co dál. V hlavě mi běží tři scénáře a každý z nich je jako z hororu. Můžu mlčet a tiše trpět, dokud se to buď nepřežene, nebo neprovalí v plné síle? Můžu to na něj vybalit a zkusit to nějak tolerovat, abych udržela rodinu pohromadě? Nebo mu to mám natvrdo zatrhnout, zakázat mu vyzvedávat dceru a riskovat, že tím odpálím bombu, která zničí všechno, co jsme spolu vybudovali?
Každá cesta se zdá být špatná. Ticho v našem domě je teď hlasitější než jakákoliv hádka. A já nevím, jestli mám sílu ho přerušit. Nevím, jestli chci slyšet odpověď na otázky, které se bojím položit.
