Článek
Mám tři kluky. Dvojčata Tomáš a Vojta letos maturují a nejstarší Martin (20) jde za měsíc na první kamarádovu svatbu. A tak se ukázalo, že potřebujeme hned tři obleky. Není to zrovna malá investice, zvlášť když na ně sama vydělávám ve své malé účetní firmě, kterou s láskou vedu už deset let. Jsem typ člověka, co si potrpí spíš na pohodlí a praktičnost, a tak mě obvykle potkáte v džínách, teniskách a sportovní bundě. Rozhodně se nehoním za nejnovějšími módními trendy, a už vůbec ne za luxusními značkami.
Při procházení obchodního domu mi padl do oka jeden obchod s obleky na míru. Působili solidně a navíc měli ve výloze plakát s akcí 2+1 zdarma, což bylo přesně to, co jsem potřebovala. Vzhledem k tomu, že jsem v mládí šila a dodnes si sama upravuju oblečení, dobře vím, jak se pozná kvalita a že se to nakonec vyplatí. Proto jsem toužila po obleku z poctivého materiálu a s vysokým podílem ruční práce – aby klukům vydržel na léta, nejen na jeden večer.
Jakmile jsem vstoupila, pohledy prodavaček mě doslova propichovaly. Ty dvě dámy, ve věku okolo padesátky, s perfektním make-upem a uhlazenými účesy, si mě doslova prohlížely od hlavy až k patě. Nevěnovaly mi žádnou pozornost, dokud jsem se nezeptala na látky. „Ty jsou ruční práce, madam, to je pro opravdu náročné zákazníky,“ utrousila jedna s přezíravým tónem a ukázala mi na pult se vzorníky. Její kolegyně si neodpustila další poznámku o tom, že tyhle obleky „nejsou pro každého“, ačkoliv jsme se bavily o akci, která měla nalákat každého. Bylo mi jasné, že mě soudí podle mého sportovního oblečení, ale protože nabídka byla opravdu dobrá, snažila jsem se to ignorovat. Bojovala jsem s vnitřním pnutím. Mám utratit desítky tisíc tam, kde se ke mně chovají takto arogantně, nebo se spokojit s něčím z řetězce, což jsem nechtěla?
Nakonec jsem to vyřešila po svém. Domluvila jsem se s manželem Petrem a kluky, že příště pošlu je. Dala jsem jim přesné instrukce ohledně střihů, látek a detailů. Byli tam, ani nevíte, jak se prodavačky rázem proměnily. Petr je pořádný chlap, má na sobě vždycky sako a působí sebejistě. Prodavačky se na něj předbíhaly, úslužně nosily vzorníky a usmívaly se jako sluníčka. Klukům radily s takovým elánem, jako by je snad chtěly svést. Byla to až komická situace, když mi to kluci pak líčili. Bylo to přesně tak, jak jsem si myslela. Soudily mě podle vzhledu a podle toho, s kým jsem přišla.
Po pár dnech jsem dorazila do obchodu, abych s nimi šla vyřídit platbu. Obleky už byly hotové, stačilo je vyzvednout. Bylo mi naprosto jasné, že se nechci vrátit na místo, kde se ke mně chovali takto. Požádala jsem proto o vyzvednutí na jiné pobočce, která je sice dál, ale je ve městě, kde máme s Petrem práci a denně tam jezdíme. Obě prodavačky okamžitě znervózněly. „Ale víte, že provize za prodej nám pak uteče na jinou pobočku?“ ptala se jedna z nich. „Vždyť jsme si s vašimi syny tak rozuměly,“ dodala ta druhá s předstíranou lítostí.
Podívala jsem se na obě, které se ještě před týdnem tvářily, jako bychom na takové nákupy neměli. „Víte, to mě moc mrzí,“ řekla jsem s ledovým klidem a úsměvem na rtech, „ale ty vaše skvělé obleky si prostě zaslouží vyzvednutí na pobočce vyšší úrovně.“ V tu chvíli jim oběma spadla brada. Odcházela jsem s pocitem, že jsem udělala správnou věc. Nejenže jsem klukům zařídila kvalitní obleky, ale také jsem ukázala, že se nikdo nemusí nechat soudit. A že tyhle ženy přišly nejen o provizi, ale hlavně o svou důstojnost, kterou dávno prodaly za pozlátko luxusu. Víte, lidé jsou někdy schopní obrovských hloupostí, jen proto, aby vypadali chytře.
