Článek
Moje žena se u kafe zasmála, když jsme si povzdechli nad tím, že ty nejlepší holky končí s těmi nejhoršími chlapy. „To je jak Edita,“ řekla. A my jsme oba věděli, že má pravdu.
Edita je naše kamarádka. Je jí 33, vypadá skvěle, je chytrá, pracovitá, má dvě děti a s Markem, svým mužem, se zná od střední školy. On tehdy zaujal – hezký, drzý, sebevědomý, plný plánů. Zatímco ona pokračovala přes vysokou k pevnému zaměstnání, Marek rozjížděl podnikání. První kavárna, druhá, třetí… dnes má kolem deseti podniků. A i když by člověk čekal, že takový úspěch přinese jistotu a klid, přinesl hlavně aroganci.
Co dřív působilo jako frajeřina, teď připomíná jen majetnické chování. On všechno přepočítává na peníze – i čas s dětmi, i rozhodnutí o tom, co Edita smí a nesmí. A ano, i když to vypadá, že si žije jako v bavlnce – každý týden manikúra, kosmetika, masáž – není to dar, je to měna. „To ti přece platím, ne?“ řekl jí nedávno, když si dovolila nesouhlasit s jeho názorem.
Jenže Edita není z těch, co rozhazují. Nakupuje v akcích, přemýšlí nad výdaji, chce být dobrou mámou i partnerkou. A možná právě proto to tolik bolí. Když koupila dětem krásnou hračku z druhé ruky, protože originál byl směšně předražený, Marek ztropil scénu, jako by je chtěla rovnou otrávit. Přitom ten samý chlap by bez váhání koupil dvouleté dceři bagetu na benzince, jen aby nemusel zastavovat dvakrát.
Nebo když vždycky odmítal ochranu, stejně jako předehry a přitom Edit dotlačil k plastice prsou. Je to prostě holky job být vždy krásná a k dispozici - i kdyby to mělo být pro chlapa, co si dal deset irských a na svěží dech jednu zelenou. Alkohol se také stal v Markových kruzích normou. I když se potkáme jako páry v kavárně s dětmi, ptá se mě, jestli si dám zase kafe, nebo něco pro chlapy. Nikdy jsem s ním nepil víc, než jednu zdvořilostní skleničku. Z vyprávění ale vím, že je z těch, kteří jsou napití ještě větší burani, než normálně. Chudák Edita, přijde nám utlačovaná, už když je střízlivý.
Neviděli jsme žádnou modřinu, neslyšeli výkřiky. Ale to, jak Marek mluví, jak úkoluje, jak posouvá hranice – to člověk cítí a ptá se, kam to povede. Edita s tím často sama zápasí. Když mluví se ženami „mezi čtyřma očima“, přiznává nejistotu, únavu, vnitřní rozpor. Má všechno, a přitom něco strašně důležitého chybí. Respekt. Svoboda. Pocit, že je ve vztahu rovnocenná a vlastně i svéprávná.
A co můžeme dělat my? Vlastně nic. Nemáme žádný konkrétní důvod volat pomoc. Nemáme právo radit, když nás o to nikdo nežádá. Ale máme oči. A máme srdce. A máme pocit, že Edita není sama. Možná tohle čte někdo, kdo je v podobné situaci – a potřebuje slyšet, že její (nebo jeho) pocity nejsou vymyšlené.
Tohle není článek s pointou. Je to článek s nadějí. Že si to někdo přečte, nadechne se a řekne: „Takhle už ne.“
