Článek
Vždycky jsme s Markétou (33, lektorka jógy) snili o tom, že se na chvíli usadíme někde v Asii. Žádný batůžkářský spěch, ale skutečný život mezi místními. Já (Honza, 35, grafik na volné noze) jsem na to měl ideální práci a Markéta si představovala ranní lekce jógy s výhledem na rýžová pole. Před třemi lety jsme se rozhodli, že je čas! Vybrali jsme si Siem Reap v Kambodži. Exotická země, levný život, milí lidé a starobylé chrámy na dosah ruky. Romantika jako z katalogu. Jediné, co se nám ale trochu zkomplikovalo, bylo papírování ohledně dlouhodobého bydlení.
Oba jsme do Kambodže přijeli s turistickými vízy. A tak, jako spousta dalších cizinců, kteří se v téhle zemi chtěli usadit, jsme zjistili, že pronajmout si dům nebo byt jako nesezdaný pár je úředně poměrně komplikované. Většina smluv je psána na jméno jednoho člověka, ať už místního, nebo cizince. Pro nás to byla maličkost. Přece se milujeme, věříme si a tohle je jen formalita. „Není potřeba si kvůli tomu hned brát, že jo?“ zasmála se Markéta a já jsem souhlasil. Vždycky jsme si říkali, že se jednou vezmeme, ale až když na to budeme mít skutečně náladu a ne proto, že nás k tomu nutí byrokracie v cizí zemi. Udělali jsme tedy kompromis.
Dům, který se nám zalíbil – malá vilka s krásnou zahradou nedaleko centra – byl psaný na mé jméno. Markéta s tím neměla problém, věděla, že to je jen nutné zlo. Peníze jsme měli na společném účtu, a tak jsme jednoduše hradili nájem z něj. První měsíce byly idylické. Jezdili jsme na motorce po okolí, objevovali nové restaurace, učili se pár frází khmerštiny. Markéta si našla svou jógovou komunitu, já pracoval na dálku a užívali jsme si, jak se nám plní náš sen. Jenže tahle byrokratická „maličkost“ začala pomalu, ale jistě, narušovat základy našeho vztahu.
Nejdřív to byly jen drobnosti. Když bylo potřeba něco řešit s majitelem domu nebo s místními úřady, bylo to vždy na mně. Protože jsem byl „ten, kdo má smlouvu“. Markéta se začala cítit odstrčená, méně důležitá, i když jsme si o tom mnohokrát povídali a já ji ujišťoval, že je to jen na papíře. V její mysli ale začalo hlodat semínko nejistoty. Pak přišla finanční krize, kterou jsem bohužel schytal jako první. Jeden z mých největších klientů nečekaně zkrachoval a já zůstal bez příjmu. Markéta mi samozřejmě pomohla, platila z našeho společného účtu. Ale najednou se začala ptát, proč já, „ten se smlouvou“, teď nepřispívám víc.
Paradoxně jsem se začal cítit uvězněný. Dům, který měl být naším společným hnízdem, se stal mou zodpovědností na papíře, a v krizi i Markétiným jablkem sváru. Začala mi vyčítat, že jsem „nezajišťoval to bydlení“, i když jsme na to byli dva. Každá hádka se dříve či později stočila k tomu, kdo je zodpovědný za dům, za smlouvu, za peníze. Markéta se cítila méněcenná, já se cítil nespravedlivě obviněný. Slova, která padala, byla ostrá a plná zášti. „Máš ten dům na sebe, tak se o něj starej!“ křikla na mě jednou Markéta, když jsem ji žádal, ať se mnou zajde na úřad.
Nakonec jsme se po roce a půl rozešli. Z domu, který jsme s láskou zařizovali a který měl být symbolem našeho exotického snu, jsem se musel vystěhovat já. Markéta tam zůstala, protože sehnat pro ni jiné bydlení v Kambodži jako nesezdanou ženu bylo nemožné a já nechtěl, aby zůstala na ulici. Byla to hořká pilulka. Náš vztah, který měl být silnější než jakákoliv byrokracie, se rozpadl právě kvůli ní. Zůstaly jen vzpomínky na rýžová pole, chrámy a jednu osudovou byrokratickou kličku, která nám vzala víc než jen dům. Vzala nám lásku a zanechala v nás oba pocit zrady a hořkosti. Nikdy bych si nepomyslel, že obyčejný pronájem může být takovou zkouškou vztahu. A už vůbec ne, že v ní propadneme.
