Článek
Srdce mi drásá pomyšlení na babičku. Leží v nemocnici, už poněkolikáté, ale tentokrát je to jiné. Je jí devadesát, dlouhodobě ji trápí vážné problémy s plícemi a každý den je teď malým zázrakem. S maminkou a mým bratrem Petrem se střídáme u její postele a snažíme se jí dodat sílu, i když uvnitř cítíme, že se pomalu, ale jistě blížíme k loučení. Je to těžké, babička pro mě vždycky byla pevným bodem, klidným přístavem v bouřlivém dětství.
Paradoxně právě v těchto chvílích, kdy se celá rodina soustředí na babiččin boj, vyplouvá na povrch jiná, poněkud hořkosladká zápletka. Můj otec, kterému už přes třicet let neříkám tati, se ozval Petrovi. Vím, že by se na to mělo myslet, ale jeho dotazy na „babiččin byt“ mě bodly u srdce. Otec nás opustil, když mi bylo šest. Vím, že to nebyla mámina chyba, že mu nedokázala odpustit první a jedinou nevěru, ale to nemění nic na tom, že mi od té doby prostě chyběl. Zlobím se na něj? Už ne. Ale žádný vřelý vztah jsem si k němu nevytvořila. Dodnes se nevídáme nijak často, jen jednou, dvakrát za rok si popřejeme k narozeninám a prohodíme pár nezávazných frází.
A teď tohle. Petr mi vyprávěl, jak ho otec kontaktoval. Jiří, to je jeho jméno, už si prý vyhlížel nájemníka. „Už je čas,“ pronesl prý bez okolků do telefonu. „Měli bychom se postarat o babiččin byt, než tam začne něco chátrat.“ Petr (36 let, finanční analytik) ho s klidem vyslechl a pak se mě zeptal, jestli si myslím, že by bylo dobré mu říct pravdu. V ten moment jsem si uvědomila, jak absurdní celá situace je.
Před pěti lety, kdy už bylo babičce zřejmé, že se jí zdraví horší a chtěla mít všechno „v pořádku“, se rozhodla pro razantní krok. Nechtěla, aby se po její smrti handrkovalo o majetek. Celý život si střádala a ten byt byl její pýchou. Zavolala nás všechny – mě, Petra a naši sestřenici Kláru – a oznámila nám, že byt daruje nám, vnoučatům. Podmínkou bylo, že se musíme okamžitě domluvit na spoluvlastnictví, nebo finančně vyrovnat, aby nedocházelo k dohadům v budoucnu.
Petr, jako nejstarší a v tu dobu už se slušným příjmem, se nabídl, že vyplatí nás obě. Byla to obrovská částka, ale babička trvala na férovosti. Notářská listina byla sepsána, všechno proběhlo legálně a hlavně diskrétně. Babička si přála, aby se o tom zatím nikomu neříkalo, zvláště ne otci. „Ať má klid,“ řekla tehdy, „už s ním nechci mít žádné starosti.“ A my její přání respektovali. Byt se stal Petrovým majetkem, a přestože v něm babička dál bydlela, papírově už jí nepatřil.
A teď, s babičkou v nemocnici a otcem spřádajícím plány na pronájem, jsem si uvědomila tu ironii. Celé roky se o babičku nezajímal víc než povrchně, ale teď, když by mohla odejít, už se v duchu dělí o něco, co mu dávno nepatří. Petr mu nakonec pravdu řekl. Klidně, věcně, s odkazem na katastr nemovitostí. Prý nastalo na druhé straně drátu naprosté ticho. Dovedu si představit ten šok.
Ačkoliv bych si nepřála, aby babička odešla, tohle je svým způsobem její poslední lekce. Lekce o tom, že se o lidi má člověk starat, když jsou s ním, a ne až když z nich může mít prospěch. Necítím z toho zlomyslnou radost. Jen hluboký pocit spravedlnosti a klidu. Babička se postarala o nás, kteří jsme se starali o ni. A otec? Ten si bude muset hledat nájemníka jinde.
