Článek
Páteční večer u nás obvykle vypadá jako reklama na pohodu. Já, Klára, pětatřicetiletá markeťačka, se po týdnu plném deadlinů těším na klid. Můj přítel Jakub, o dva roky starší softwarový vývojář, zase na to, že nemusí vařit. Naše rutina je jednoduchá: film, gauč a něco dobrého z rozvozu. Tentokrát padla volba na pizzu. Jakub má ale jeden zásadní problém – špatně snáší laktózu. Sýr je pro něj tabu, takže objednávka musí být vždy precizní. Našli jsme v aplikaci novou pizzerii za městem, která měla hodnocení skoro pět hvězdiček. „Tady to bude v pohodě,“ prohlásil Kuba a do poznámky pečlivě napsal: „BEZ SÝRA, prosím, silná alergie na laktózu.“
Pizza dorazila na minutu přesně, jak slibovala aplikace. Kurýr byl milý, krabice hřála a vůně, která se z ní linula, slibovala gastronomický ráj. Jenže idyla skončila v momentě, kdy ji Kuba otevřel. Krásně zlatavá, bublající a naprosto, ale naprosto pokrytá mozzarellou. Povzdechla jsem si. Tohle se občas stane. Jakub, ačkoliv už byl hladový a lehce podrážděný, zachoval klid. Zvedl telefon a zavolal do restaurace. Na druhé straně se ozval omluvný hlas číšníka, který se dušoval, že jde o politováníhodné nedopatření a že nám obratem a na jejich náklady posílají novou, tentokrát už správnou pizzu. „Bude tam do patnácti minut, zařadíme vás na úplný začátek,“ slíbil.
A skutečně. Za chvíli zvonil ten samý kurýr, znovu se omlouval a předával nám druhou krabici. „Tak vidíš, super přístup,“ řekla jsem Kubovi, který už se těšil na svou večeři. Otevřel krabici a oba jsme na ni nevěřícně zírali. Pizza sice byla bez sýra, ale někdo ji doslova zasypal černým pepřem. Nebylo to jen lehké okořenění. Byla to souvislá, téměř šedivá vrstva, ze které štípal nos i na metrovou vzdálenost. V tu chvíli se v mém obvykle klidném příteli něco zlomilo. Tohle už nebyla chyba. To byla čistá provokace. „Tohle si líbit nenechám. Oblékej se, jedeme tam,“ prohlásil ledovým hlasem, který nezněl jako on.
Cesta autem za město probíhala v napjatém tichu. Restaurace byla poloprázdná, za pultem stál starší, unaveně vyhlížející muž. Kuba k němu bez okolků přistoupil, položil před něj krabici a klidně se zeptal: „Dobrý večer. Jen by mě zajímalo, jestli vám tohle přijde jako normální způsob, jak vyřídit reklamaci.“ Majitel otevřel krabici a jeho výraz mluvil za vše. Zbledl, pak zrudl a okamžitě se začal omlouvat. „Pane, to se… to je neomluvitelné. Vůbec se vám nedivím. Samozřejmě vám vrátím peníze a… je mi to opravdu trapné.“ Bylo vidět, že je mu to upřímně líto. Jakub peníze přijal a se slovy, že od nich už si nikdy nic neobjedná, jsme se otočili k odchodu.
Při odchodu jsem si ještě rychle odskočila na toaletu, která byla v zadní části podniku, kousek od kuchyně. Když jsem se vracela, zaslechla jsem z pootevřených dveří hlasitý křik. Byl to ten majitel a evidentně mluvil s kuchařem. „Ty si myslíš, že na tvoji výplatu tisknu peníze ve sklepě? Že mi je nosí Ježíšek? Platí tě zákazníci, ty troubo! Ten pán, co si stěžoval! A ty mu uděláš tohle?“ následovala sprška výrazů, které se nehodí citovat. „Měl jsi pocit, že jsi vtipný? Že jsi mu to nandal? Tak si sbal nůž a vypadni! Ve zkušebce jsem takovouhle drzost a aroganci ještě nezažil. Konec, rozumíš? Zítra už nechoď.“
Z kuchyně vzápětí vyletěl mladý, asi dvacetiletý kluk, naštvaně si strhl zástěru a beze slova proběhl kolem nás ven. Zůstala jsem stát jako opařená. Majitel vyšel chvíli po něm, všiml si mě a jen unaveně pokrčil rameny. „Někdy to jinak nejde,“ řekl tiše a vrátil se za pult. Když jsme jeli domů, mlčeli jsme. Kuba si nakonec u nejbližší večerky koupil dva suché rohlíky. Já v sobě měla zvláštní směsici lítosti, zadostiučinění a pochopení. Někdy se za jednou zkaženou pizzou skrývá příběh, který člověk vůbec nečeká. A někdy spravedlnost přijde dřív, než dojedete domů.
