Článek
Vždycky jsem si s Míšou (24, studentka VŠ, momentálně na stáži) skvěle rozuměla. Je to moje mladší sestra, taková ta něžná duše, co se pro každého rozdá. Já, Katka (32, konzultantka v IT), jsem spíš ta racionální, cestovatelská. Poslední dva roky jsem žila v Dublinu a s Míšou jsme si volaly spíš přes video. Když mi mamka nadšeně oznamovala, že Míša má nového přítele a že ho přivezla ukázat rodičům, měla jsem radost. Prý je mu třicet, jmenuje se Pavel, je milý, pozorný a Míša z něj nemůže spustit oči. Rodiče byli nadšení, což se u nich, popravdě, nestává moc často. „Prý se konečně vybouřil a dospěl, víš,“ říkala mi mamka do telefonu s takovou úlevou v hlase, až jsem se musela smát.
O týden později jsem sama přiletěla z Dublinu na pár dní domů. Obvyklý rodinný kolotoč, babičky, tety, kamarádky. U rodičů jsme seděly u oběda, povídaly si a dojednávaly, co všechno stihneme. Máma s tátou byli ještě pořád plní dojmů z Míšiny nové známosti. „Musíš ho vidět, Katko, je opravdu zlatý!“ naléhala máma a táta (60 let, stavař v důchodu) jen spokojeně přikyvoval. Pak máma z kredence vytáhla fotku – jednu z těch, co si děláme, když se sejde celá rodina nebo je nějaká zvláštní událost. Tentokrát to byla momentka z jejich společného oběda.
Máma mi podala fotku s hrdým úsměvem. „Tady je s ním! Že je to sympaťák?“ Sotva jsem na tu fotku pohlédla, můj svět se na chvíli zastavil. Polila mě horkost, pak zima. Ten úsměv. Ty oči. Ty se přece nedají zapomenout. Vykřikla jsem. Nevím, jestli to bylo „Bože!“, nebo něco horšího, ale bylo to dost hlasité na to, aby se rodiče leknutím skoro zadusili soustem. „Mami, tati,“ zkusila jsem to znova, „to… to je on!“ Na fotce stál Míšin nový, úžasný přítel Pavel. A já v tu chvíli věděla, že to není „on“, kdo dozrál. Je to „on“, kdo mě před lety vylekal k smrti.
Všechno se mi vybavilo s drtivou silou. Před sedmi lety. Můj maturitní ples. Bylo mi pětadvacet, byla jsem v euforii z maturity a blížící se vysoké. Na plese jsme slavili s kamarádkami, popíjely a tančily. V jednom momentě jsem si odskočila a když jsem se vracela ke stolu, u našeho pití stál kluk, kterého jsem neznala. Bylo jich tam víc. Zrovna se skláněl nad mým drinkem, ruka se mu mihla s nějakou lahvičkou a rychle se narovnal, když mě uviděl. Přistihla jsem ho. „Co to děláš?“ zeptala jsem se. Zbledl a něco zamumlal o omylu, pak se s klukama sebral a rychle zmizel. V tu dobu jsem to nijak neřešila. Byla jsem mladá, šťastná, měla jsem pocit, že se vlastně nic nestalo, vyhodila jsem jen drink, protože jsem ho přece viděla včas. Byl to jen nějaký trapný omyl, myslela jsem si. Že jsem měla na vteřinu zatměno? To je jedno.
A teď se mi to všechno vrátilo. Ten chladný pot, ten pocit zrady. Ten kluk na plese byl Pavel. Míšin „princ“. Jeho historky z „telecích let“ už pro mě nezní neuvěřitelně, ale děsivě pravděpodobně. Uvědomila jsem si, že tenkrát se „nic nestalo“ jen díky náhodě, že jsem se vrátila dřív. A teď, teď je ten člověk s mou mladší sestrou. S člověkem, který má sklony sypat holkám něco do pití, s někým, kdo se ani po letech necítí provinile.
Musím s Míšou mluvit. Hned. Domluvily jsme si kávu před mým odletem. Nevím, jak jí to řeknu. Jestli mi uvěří. Jestli to nesplete, že na něj jen žárlím, nebo že jí kazím vztah. Ale mlčet nemůžu. Jako mladistvou hloupost bych omluvila spoustu věcí – hloupé vtípky, opilecké výstřelky. Ale tohle? Tohle už dávno hraničí s trestným činem. A já se děsím, co by se stalo, kdyby se „nic nestalo“ i Míše. Zničím jí vztah? Možná. Ale aspoň jí dám šanci se chránit. A budu si moc odpustit.
