Článek
Už pár let pracuju jako číšník v naší rodinné restauraci. Není to žádný Michelin, ale máme tu skvělou kuchyni a stálou klientelu. Lidé si sem rádi zajdou na oběd nebo večeři, a já se snažím, aby se u nás cítili příjemně. Kolegové i šéf si mě chválí. Prý jsem klidná povaha, vždycky s každým vyjdu a umím uklidnit i ty největší hádky. Rádi mě proto posílají k náročnějším stolům, protože vědí, že i z vypjaté situace dokážu vytěžit skvělé spropitné a hlavně – hosté se vrátí, a to s úsměvem. Jenže včera… včera to bylo jiné.
Přišla k nám paní, tak kolem padesátky, a už od dveří bylo jasné, že si ten den asi nikdo nezapamatuje v dobrém. Mimořádně protivná. To bych ještě ustál. Vždycky se to snažím otočit, poradit, vyhovět, ale tahle paní nebyla spokojená s ničím. Jídlo špatné, pití studené, prostředí hlučné… To všechno bych překousnul. Ale pak začaly osobní narážky. Na můj věk, na moji figuru, na to, že jsem „nezkušený“. To už snad nikdo snášet nemusí. Snažil jsem se zachovat klid, dýchat zhluboka a nabídnout další řešení, ale ona byla stále horší.
Když už jsem si myslel, že to snad nedám, prošel kolem našeho stolu pan Novák, náš majitel. Je to starší, zkušený chlap, který má restauraci v malíku. Chvíli se zaposlouchal do monologu té dámy a pak mi nenápadně naznačil, že se vyměníme. Okamžitě jsem pochopil. Věděl jsem, že se mě snaží zachránit. A tak jsem se s úsměvem otočil k paní a povídám: „Doporučit, to víte, to je těžké, jak jste řekla, nejsem moc zkušený. Ale zrovna jde kolem pan vedoucí, tak se Vás ujme.“
Paní ani na okamžik nezměnila tón. Jen si ke staršímu, autoritativnějšímu chlapovi nedovolila být tak osobní. Místo toho se pustila do prostředí, kuchaře a dokonce i celého našeho regionu. Byla to smršť negativismu, která by srazila i vola. Pak se vrátila ke svému původnímu dotazu, který už několikrát předtím položila: „Tak co mi teda laskavě můžete doporučit?“ Pan Novák se na ni chvíli díval. V restauraci bylo najednou ticho. Všichni napjatě čekali, co řekne. A on, s naprostým klidem a ledovým klidem v hlase, odpověděl:
„Vidíte tamhle přes ulici tu statnou lípu? Tak Vám doporučuji navštívit čínskou restauraci za ní. Nevím, jestli splní Vaše náročné představy, ale dost možná Vám nebudou rozumět, takže Vaši návštěvu přečkají ve zdraví.“ V restauraci to zašumělo. Někteří hosté se snažili potlačit smích, jiní na Marka udiveně koukali. Paní zrudla, vstala a beze slova odešla. Jestli šla na M16 už jsem ale nesledoval.
Personál se tomu zasmál. Všichni jsme se cítili lépe. Bylo to, jako by nám spadl kámen ze srdce. Je skvělé vědět, že máme v šéfovi zastání. Poskytovat služby znamená být úslužný, ale stále lidský. A to platí pro obě strany. Hosté by neměli zapomínat, že i my jsme jen lidé, a slušné chování by mělo být samozřejmostí. Náš šéf nám ukázal, že existuje hranice, kterou nelze překročit. A že i když jsme v pozici, kdy máme hostům vycházet vstříc, máme právo na respekt. Co myslíte vy? Setkali jste se někdy s podobnou situací? Jak byste ji řešili?
