Článek
V obchodě byla protivná, přísahám. Ten typ, co si stoupne těsně za vás, funí, komentuje, kolik máte věcí, a pak vám klidně tyká, i když vás vidí poprvé v životě. Měla možná osmdesát, trvalou jako z 80. let a kabelku, kterou byste čekali v rukou prababičky. A náladu – tu měla přímo pod bodem mrazu.
Dotlačila mě až na hranu mého obvyklého klidného nastavení. Už jsem jí chtěla říct, že si má stoupnout dál, nebo ať si jde radši nakupovat jinam, když jí vadí každá moje položka na pásu. Ale polkla jsem to. Zaplatila, odešla. Ona hned za mnou. Mířily jsme na stejnou tramvaj.
A tam to přišlo. Ztratila rovnováhu. Kabelka spadla. V jednu chvíli působila jako napružená harpyje, v další jako úplně obyčejná, ztracená stařenka. Pomohla jsem jí sebrat věci a nabídla rámě. Neodmítla.
Nevím, jestli to bylo tím dotykem, nebo tím, že poprvé za celý den s ní někdo mluvil normálně. Ale rozpovídala se. Nejprve opatrně, pak s o něco větším teplem v hlase. Prý ovdověla před třemi lety. Dvě děti v zahraničí. Syn prý volá jednou za měsíc, dcera ta už jen na Vánoce. Bydlí sama. Do obchodu chodí hlavně proto, aby s někým aspoň na chvíli mluvila.
„Já vím, že jsem protivná,“ řekla. „Ale mě už nikdo neposlouchá. Tak se ozývám moc.“
Dovedla jsem ji až ke vchodu jejího domu. Celou cestu jsme se bavily. O tom, jak pekla koláče, když byly děti malé. O tom, jak nesnáší samoobslužné pokladny. A jak se bojí, že jednoho dne už nebude vůbec vědět, kam patří.
Rozloučila se vděčně. Já šla domů s něčím, co neumím přesně pojmenovat. Možná smutek. Možná úlevu, že jsem se na ni ve frontě neotočila seřvat ji. Možná jen větší chuť být k lidem laskavá.
Protože nikdy nevíte, co všechno se vejde do kabelky staré paní, která vám tyká u mléka a vajec.
