Článek
Konečně. To jediné slovo mi běželo hlavou, když jsem v pátek odpoledne mávala oběma babičkám. Naše dvě děti, čtyřletá Eliška a dvouletý Vojta, byly poprvé na celý víkend pryč. Já, Romana, třicetiletá máma na plný úvazek, jsem měla najednou dva dny volna. Chvíli jsem přemýšlela, jestli nemám prostě odjet s kamarádkou a jen spát a číst si. Pak jsem ale zavrhla. Náš vztah s manželem Martinem také potřeboval péči. Vidina wellness hotelu, večeří bez pokřikování a nerušených rozhovorů zvítězila.
Už při balení mi ale začalo docházet, že to možná nebude tak idylické. Martin se do plánování vůbec nehrnul a nechal všechno na mně. To u něj nebývalo zvykem. A jakmile jsme zabouchli dveře auta, jako by se v něm něco přepnulo. Na každou moji otázku odpovídal jedním slovem. Snažila jsem se to omluvit. Určitě je jen unavený z práce a potřebuje chvíli, než přepne do víkendového režimu.
Jenže on nepřepnul. První večeři v krásné hotelové restauraci strávil s pohledem přikovaným k mobilnímu telefonu. Odpovídal na pracovní maily. Cítila jsem se poníženě a neviditelně. Raději jsem se sebrala a šla sama do sauny. Když jsem se vrátila na pokoj, našla jsem Martina spícího u puštěné televize. Romantika se nekonala. Místo ní přišel pocit obrovské samoty, snad ještě větší, než kdybych jela sama.
V sobotu se opakovala podobná nálada. Tichá snídaně, odměřené odpovědi. Napětí by se dalo krájet. A pak to přišlo. Malá neshoda ohledně odpoledního programu přerostla v obrovskou hádku. Všechna ta frustrace a zklamání ze mě najednou vytryskly. A v tom rozčilení jsem mu řekla pravdu. Že jsem se toho víkendu taky bála a že moje předtucha byla evidentně správná.
Řekla jsem mu, že mám strach o nás. Že jsme se za ty roky s dětmi úplně ztratili jeden druhému. Že jsme se odcizili a fungujeme spíš jako kolegové ve firmě Rodina s.r.o. než jako partneři. Přiznala jsem, že možná nebylo správné začít rovnou víkendem s obrovským romantickým očekáváním. Ale že cítím, že stojíme na křižovatce. Buď strávíme zbytek života vedle sebe, nebo spolu. A pro tu druhou možnost musíme oba něco udělat.
Dodala jsem, že jsem přesvědčená, že stačí vlastně málo. Vždyť jsme si nijak neublížili, jen jsme na sebe zapomněli. A pak jsem se ho zeptala. Co kdybychom prostě teď hned začali? Třeba jen pár kilometry v horách, bez velkých cílů a očekávání. Jen my dva a cesta před námi. V tu chvíli jsem viděla, že má Martin slzy na krajíčku. Řekl, že to cítí úplně stejně. A že celou dobu věděl, že si vybral dobře, jen nevěděl, jak z toho začarovaného kruhu ven.
Navrhnul, že nechá mobil celou dobu v batohu, aby nás nic nerušilo. A tak jsme šli. Zpočátku mlčky, pak jsme si začali povídat. Obyčejně, o všem a o ničem. Z té několikahodinové túry jsme se vrátili skoro jako čerstvě zamilovaný pár. Někdy je prostě potřeba jít na věci pomalu. Nesnažit se změnit všechno o sto osmdesát stupňů během jednoho víkendu. Někdy stačí jen jeden upřímný rozhovor. A první společný krok správným směrem.
