Článek
Jmenuji se Karolína, je mi 32 let a pracuji jako lékárnice. Nakupování s dvouletou Aničkou je disciplína sama o sobě. Většinou to plánuji na dobu po jejím spánku, kdy je odpočatá a spokojená. Ten den to ale nevyšlo. Lednice zela prázdnotou a nám nezbylo nic jiného než vyrazit na velký nákup v tu nejméně vhodnou chvíli. Zpočátku to šlo dobře. Anička seděla ve vozíku a fascinovaně sledovala barevné obaly. Já jsem se snažila házet věci do košíku co nejrychleji.
Zlom nastal u regálu s mléčnými výrobky. Anička byla unavená a začala být protivná. Nejdřív jen zakňourala. Pak se to ale rozjelo naplno. Její pláč byl zoufalý a pronikavý. Cítila jsem na sobě pohledy ostatních nakupujících. Horečně jsem se snažila nákup dokončit. Věděla jsem, že potřebujeme jen zaplatit a co nejdříve zmizet. Každá vteřina se zdála jako věčnost. Pot mi stékal po zádech a srdce bušilo úzkostí.
Konečně jsme dojely k pokladnám. Fronta byla samozřejmě nekonečná. Aniččin pláč dosáhl operní úrovně a já se ji marně snažila utišit. Prodavačky u vedlejších kas si nás měřily pohledem. Jedna protočila oči. Druhá si slyšitelně povzdechla a prohodila ke své kolegyni: „Některý děti jsou fakt nevychovaný.“ Chtěla jsem se propadnout hanbou do země. Cítila jsem se jako ta nejhorší matka na světě. Byla jsem bezmocná a naprosto sama.
Přímo za mnou ve frontě stála starší paní. Odhadovala jsem jí přes sedmdesát let. Vlasy měla stažené v přísném drdolu. Rty sevřené do úzké linky a její pohled byl tak zamračený, že jsem čekala každou vteřinu další ránu. Byla jsem si jistá, že právě ona bude další, kdo mi vynadá. Připravovala jsem se na kázání o nevychovaných dětech a neschopných matkách. Už jsem jen čekala, až spustí.
Místo toho se ale stalo něco nečekaného. Paní se rázně nadechla a promluvila. Její hlas byl silný a zvučný. Neobrátila se ale na mě. Podívala se přímo na prodavačky za plexisklem. „To se na to nemůžete dívat, děvčata?“ pronesla ostře. „Copak nevidíte, že ta paní má problém? Místo těch hloupých řečí jste ji mohly vzít přednostně. Ten prcek za to nemůže, že je unavený. Nebo si myslíte, že to dělá schválně?“
V tu chvíli se zastavil čas. Prodavačka, která si před chvílí stěžovala, zrudla a zmlkla. Její kolegyně sklopila oči ke kase. Pár lidí ve frontě souhlasně pokývalo hlavou. Zamračená paní se na mě ani nepodívala. Jen stála dál se svým košíkem a tvářila se stejně přísně jako předtím. Já jsem v šoku rychle vyložila nákup. Zaplatila jsem a snažila se ze sebe vysoukat tiché poděkování. Paní jen sotva znatelně kývla.
Když jsme s utišenou Aničkou vyšly ven z obchodu, konečně jsem se mohla nadechnout. Hrdinkou mého dne se nestala chápavá kamarádka ani milý personál. Byla to žena, od které bych čekala jen kritiku. Ten den jsem se naučila důležitou věc. Tvář může klamat a skutečná lidskost se často skrývá tam, kde bychom ji nejméně hledali. Na tu zamračenou paní s dobrým srdcem už nikdy nezapomenu.
