Článek
Sedím na gauči a sleduju další díl svého oblíbeného nekonečného seriálu. Z kuchyně se ozve: „Ty se na to fakt díváš? Vždyť to je úplnej brak.“ Můj manžel. Neodpovídám. Za ty roky už vím, že to nemá cenu.
O pět minut později si přinese čtyři lahváče a zapne zápas. Komentuje, gestikuluje, nadává na rozhodčího, zvedá ruce nad hlavu a analyzuje situaci, jako by na výsledku šlo o život. Jde o derby. Důležité. A já v tu chvíli vím, že jsme si kvit.
Oba sledujeme příběhy, které se opakují. Já lásku, zradu a nečekané návraty z nemocnice. On ofsajdy, penalty a nekonečné rozbory zápasů z předloňska. Oba známe všechny postavy. Já vím, kdo s kým spal, on ví, kdo dostal žlutou v šestnácté minutě.
Ale rozdíl je v postoji. On se cítí nad věcí. Jako by ten jeho svět byl důležitější. Moudřejší. Víc… mužský? A tak komentuje. Odsuzuje. Shazuje.
Ale nikdy jsem mu neřekla, že vypadá jako páté kolo u vozu, když se ve dvacet minut dlouhé reklamě vrtá ve slaných tyčinkách. Neřekla jsem, že zápas vypadá stejně jako ten minulý. A ani jsem mu neřekla, že se mu pod dresem jeho oblíbeného klubu v minulé sezoně začal rýsovat fotbalový míč.
Možná bych měla. Možná bych měla říct: „Víš, jak se směješ mým seriálům? Tak takhle působíš, když křičíš na televizi.“ Protože mě to mrzí. Protože já se mu nesměju. A přitom bych mohla.
Možná nejde o to, co kdo sleduje. Ale o to, jestli v tom druhém umíme nechat jeho malý svět na pokoji. A občas mu do něj přinést čaj, i když nám připadá hloupý.
Ne, nejsme dokonalý pár. Ale možná by to bylo blíž, kdyby se u nás nesmál jen jeden.
