Článek
Martina (34) měla o své tchyni Aleně (64) dlouho jasno. Žena z generace, kde výchova znamenala hlavně zákazy, přísnost a tresty. Sama vyrostla ve světě autorit a očekávání, ale své děti – devítiletého Filipa a pětiletou Emu – chtěla vést jinak. Dala přednost volné výchově, kde se naslouchá, respektuje a kde se nedělají scény kvůli rozlitému mléku. Ne že by to byl úplně ideální model, někdy si sama připadala spíš jako mediátor než rodič, ale věřila tomu. A hlavně – nechtěla, aby její děti zažívaly to, co kdysi ona.
Možná i proto nikdy moc netoužila po tom, aby děti hlídala tchyně. Alena měla své názory, svůj způsob, jak věci dělat, a Martina měla pocit, že by to stejně dopadlo špatně. Občasné společné víkendy na chalupě ano, ale samostatné hlídání? To nikdy. Až přišla situace, kdy nebylo na výběr – Martině náhle praskl slepák a musela na operaci. Její muž Jakub byl tou dobou na pracovní cestě v Dánsku a děti nebylo kam dát. Alena nezaváhala ani minutu.
Martina se v nemocnici necítila vůbec klidně – ani kvůli bolesti, ani kvůli dětem. O to větší šok přišel, když si je po čtyřech dnech vyzvedla. Byly až nezvykle klidné. Usměvavé. Mluvily o babičce s nadšením, vyprávěly, jak spolu vařili, hráli deskovky, dokonce i jak dlouho vydrželi bez tabletu. Martina čekala unavenou a otrávenou Alenu – místo toho ji přivítala spokojená žena, která děti zvládla a ještě jim stihla vyvářet.
Trvalo několik týdnů, než si spolu sedly na kafe a otevřeně si promluvily. Martina téma otevřela jako první – „Já jsem se ve Vás asi spletla.“ přiznala. Alena se usmála a řekla větu, která Martinu zarazila: „Víš, ne každý z mé generace je středověký tyran.“ Ten den si povídaly snad nejdéle za dobu, co se znají. Alena vyprávěla o tom, že nevěří v křik, za to věří v důslednost. Jak děti potřebují hranice, které ale mají být srozumitelné a spravedlivé. A že být laskavý neznamená nechat všechno být.
„Myslím si, že volná výchova nemá být výchova bez hranic,“ řekla tehdy Alena klidně. „Já vím, že dneska letí úplně jiné přístupy, ale věř mi, četla jsem všechny Matějčkovy knihy už před revolucí. Vychovávat laskavě neznamená být slabý. Dítě potřebuje vědět, co smí a nesmí. Potřebuje se o něco opřít. Ne z rozmaru, ale kvůli bezpečí.“ Martina neodporovala. Jen přikývla. Po dlouhé době cítila, že se nemusí bránit.
Od té doby už děti u babičky hlídání netráví výjimečně – ale pravidelně. A co víc, Martina si občas i vezme radu, nebo inspiraci. Možná ne vždycky, ne na všechno, ale už ví, že za tím není snaha ji kritizovat. Jen jiný úhel pohledu. A to dokonce takový, kterému její děti evidentně rozumí.
