Článek
Jmenuji se Kateřina a je mi dvacet čtyři. Mám o pět let mladší sestru, Sáru, a do nedávna jsem měla pocit, že se známe odjakživa. Měly jsme se vždycky rády, i když nás dělí nějaké ty roky. Měly jsme vždy skvělý vztah, až na posledních pár měsíců. Sára začala nahrávat a sdílet naše rodinné trable na Instagram. Nebo spíš ty tátovy. Jeho opilecké eskapády. Všechno začalo jako nevinná zábava, když si udělala profil, který se specializoval na Twitch, ale dnes už má spoustu sledujících.
Chápu, že sestra má možná potřebu terapie sdílením, že se s tím, co se doma děje, snaží vyrovnat po svém. Ale to, co dělá, je za hranou. Překračuje meze a sdílí všechno příliš otevřeně. Z opilecké noční můry, ve které se probouzí náš táta, udělala veřejnou podívanou. Křik, pláč, hádky, to se v našem domě naštěstí neděje. Táta nikdy nebyl násilný, jen je to smutný pohled, když se snaží rozmotat zamotané nitě.
Sára začala jako herní influencerka, a i když už má docela slušný počet fanoušků, kteří ji sledují, jsem si jistá, že už ji sleduje celá naše čtvrť. Mám trochu strach, aby se jí to v budoucnu nevrátilo. Takové osobní záležitosti by měly zůstat za zdmi domova. Neměly by být veřejně přístupné pro každého, kdo si usmyslí. Na internetu nic nezapomene. Co když to jednou uvidí její budoucí šéf, nebo s tím bude mít problém ve vztahu?
Nejhorší na tom je, že naši rodiče o tom nemají ani tušení. Nevědí, že se jejich soukromí stalo součástí internetového obsahu, který sdílí jejich vlastní dcera. Je mi jich líto. Zaslouží si, aby jim někdo řekl pravdu. Ale zároveň mám pocit, že bych tím mohla zničit vztah se Sárou, který už i tak dost utrpěl. Nevím, co mám dělat.
Snažila jsem se se Sárou o tom mluvit. Říkala jsem jí, že to není správné, že to může tátovi ublížit, že si sama ubližuje. Ona to ale nevidí. Říká, že je to její deník, její způsob, jak se s tím vyrovnat. Že mi do toho nic není. A má vlastně pravdu. Je to její život, ale bohužel se týká i nás.
Jak se s tím vyrovnat? Jak mám pomoct tátovi, aniž bych mu ublížila? A jak mám pomoct Sáře, aniž bych jí ublížila? A co když to prostě jen ignoruji a doufám, že se to časem samo vyřeší? To by bylo asi nejlepší, ale mám strach, že by to mohlo skončit ještě hůř. Jak byste se zachovali na mém místě?
