Článek
Hra jako náš vztahový tmel
Poznali jsme se s Romčou před pěti lety, zrovna když jsme končili bakaláře. Já, Matyáš, tehdy pětadvacetiletý streamer a vášnivý hráč, a ona, Romča, o dva roky mladší studentka a fanynka „simíků“. Naše společná bublina byla plná monitorů, klávesnic a pochopení pro noční pařby. Oba jsme milovali hry, takže jsme nikdy nemuseli řešit to klasické „zase sedíš u počítače“ drama. Spíš jsme se navzájem hecovali.
Byl to vztah, kde hlavní devizou bylo volné partnerství a sdílené koníčky. Žili jsme tak nějak vedle sebe. Věděli jsme, že tu ten druhý je, ale nijak jsme se neomezovali. Zatímco já jsem si budoval menší, ale věrnou komunitu na Twitchi a řešil spíš herní strategie, Romča trávila čas ve svém virtuálním domečku. Vždycky to byla taková hra pro holky – stavěla domy, venčila virtuálního psa, budovala kariéru v simulovaném životě. Nic hrozivého, spíš relaxační záležitost.
Tajemství ve virtuálním domě
Zhruba před půl rokem, když jsme se oba rozkoukávali v prvních vážnějších zaměstnáních, jsem si všiml, že se Romča začíná chovat jinak. Do té doby jsme hráli otevřeně. Teď ale Romča, sedmadvacetiletá specialistka v marketingu, začala monitor při mém příchodu rychle přepínat nebo zavírat. Vypadalo to, jako by se styděla za to, co hraje. To u ní nebylo obvyklé.
Pátral jsem a zjistil jsem, že si do svých „simíků“ nainstalovala speciální plug-in. Hra se z klasické simulace jednoho hráče změnila na multiplayer. Do jejího virtuálního života vstoupili skuteční lidé. Najednou se tam objevily i intimnější interakce. Když jsem na ni zatlačil, Romča, překvapivě klidně, přiznala barvu. Hrála s kolegy z nové práce, s Tomášem a Petrem, a udržovala s nimi virtuální vztah, který zahrnoval i sexuální interakce. Prý to „nic neznamenalo“, jenom relax po práci a „je to přece jen hra“.
Konec bez závazků, nebo skutečná zrada?
Pro mě to bylo, jako by mi někdo vrazil nůž do zad. Najednou se ukázalo, že hranice mezi hrou a realitou, kterou jsme si my hráči tak hýčkali, je mnohem tenčí. Byla to podraz, zrada důvěry. Bylo mi jedno, jestli se ty panáčci ve hře líbají, ale vadilo mi, že to dělala s kolegy, se kterými je každý den. A hlavně, že se kvůli tomu začala skrývat.
Potřeboval jsem pryč. Řekl jsem Romče, že si musím srovnat myšlenky a odjel jsem k rodičům. Pět let jsme žili v bublině, kde jsme se tvářili, že jsme vážný pár, ale teď, když máme první vážné starosti a dostáváme se do „dospělého“ života, se ukázalo, že náš vztah byl spíš jen takové kamarádství s benefity. Žádné společné závazky, žádné velké plány, jen sdílené gauče a obrazovky.
Studentský vztah dojel na slepou kolej
Dojel náš vztah na to, že jsme v pětadvaceti, osmadvaceti letech konečně začali dospívat? Romča si našla nové kolegy, já jsem se dál věnoval svému streamování. Vztah, který stál na svobodě a sdílené zábavě, teď narazil na první vážnou překážku – potřebu skutečné, nevirtuální, emocionální blízkosti a loajality.
Možná Romča jen hledala to, co jí náš vztah, pohodlný a bezstarostný, ale emočně plytký, nedával. A možná je to jen kruté poznání, že náš vztah byl jen prodloužená studentská jízda, která musela dospět k nevyhnutelnému konci. Teď sedím u rodičů, ticho mi rve uši a snažím se přijít na to, jestli ta pětiletá kapitola stála za to, když skončila kvůli tomu, že se Romča ve virtuálním světě rozhodla žít svůj „dospělý“ život naplno, s celou parádou, kterou do té doby neznala. Jestli se vůbec vrátím, nevím. Zrada v herním světě je zrada v tom skutečném. Takhle to cítím.
