Článek
Horká půda pod nohama
Jmenuji se Jakub, je mi pětatřicet a jsem kuchař. Vlastním malou restauraci v okresním městě, kde se všichni známe. Vaříme poctivě. Děláme si vlastní vývary i knedlíky. Nejsme žádná luxusní gastronomie. Jsme spíš takový lepší hostinec, kam lidé chodí na svatby, rodinné obědy nebo jen na pivo po práci. Svou práci miluji. Je to řemeslo, kde je výsledek vidět okamžitě. Spokojený host je tou nejlepší odměnou.
Tento víkend ale nebyl běžný. Ve městě probíhal národní keramický veletrh. Ulice zaplavily tisíce lidí a naše restaurace praskala ve švech. Celý personál jel na doraz. Moje kolegyně Jana, třiadvacetiletá brigádnice - studentka se prakticky nezastavila. Létala mezi stoly s neuvěřitelnou energií. V kuchyni jsme se potili, abychom stíhali všechny objednávky. Vládlo tu napětí, ale zároveň pocit sounáležitosti. Bojovali jsme společně.
Pán, který se přišel pohádat
Uprostřed největšího shonu, kdy lidé čekali i na samotná místa k sezení, přišel na řadu on. Byl to muž okolo padesátky v drahém obleku. Od pohledu působil arogantně. Uvolnil se nám stůl po rodině s dětmi a my ho rychle usadili. Jana ho hned na začátku upozornila na delší čekací dobu. Řekla mu, že kuchyně je zahlcená a jídlo bude trvat nejméně třicet minut. Jenom mávnul rukou, jako by ji vůbec neposlouchal. Objednal si hovězí vývar a minerálku.
Po deseti minutách začal být netrpělivý. Hlasitě si stěžoval, že čeká na obyčejnou polévku nepřiměřeně dlouho. Jeho jízlivé poznámky slyšela polovina restaurace. Viděl jsem na Janě, jak je z něj nervózní. Ruce se jí třásly, když mu nesla pití. Snažila se mu situaci znovu vysvětlit. On ji však přerušil s tím, že ho nezajímají naše problémy. Prý si platí za službu a očekává ji bezchybnou. V tu chvíli mi bylo jasné, že tady o jídlo vůbec nejde.
Krabička poslední záchrany
Tohle nebyl jen náročný host. Tohle byl člověk, který si přišel léčit své komplexy na úkor ostatních. Viděl jsem, jak jeho chování ničí morálku celého týmu. Logické argumenty na něj neplatily. Bylo na čase vytáhnout naši tajnou zbraň. Máme ji v kuchyni na poličce pro naprosto výjimečné případy. Je to malá, šedá krabička s dětským krémem proti opruzeninám. Používám ho doma na svého dvouletého syna Matěje.
Vzal jsem krabičku a položil ji na malý tácek. S naprosto vážnou tváří jsem vyšel z kuchyně a zamířil k jeho stolu. Položil jsem tácek před něj. Zmateně se na mě podíval. „Co to má být?“ zeptal se podrážděně. „Objednal jsem si vývar!“ Odpověděl jsem mu klidným hlasem. Řekl jsem mu, že děláme maximum, ale situace je mimořádná. A protože se mi zdá velmi podrážděný, přinesl jsem mu něco, co spolehlivě pomáhá mému batoleti.
Potlesk místo dýška
Nastalo naprosté ticho. Pánovi na chvíli zmizel arogantní výraz z tváře. Zíral na krabičku, pak na mě a pak se rozhlédl po ostatních hostech. Několik lidí u vedlejších stolů se snažilo potlačit smích. Jeho tvář zrudla. Pak se ironicky zasmál. „Ha-ha-ha!“ pronesl hlasitě. Bez dalšího slova vstal, hodil na stůl peníze za minerálku a uraženě odkráčel z restaurace.
V okamžiku, kdy vyrazil k odchodu, uvolnilo se veškeré napětí. Jana ke mně přišla a tiše poděkovala. Největší odměna ale přišla od hostů u baru. Postávala tam skupina vystavovatelů z nedalekého výstaviště. Čekali na volné místo téměř půl hodiny. Jeden z nich začal tleskat. Postupně se přidali i ostatní. Měli radost z volného místa a naše malé vítězství jim dost možná bylo úplně jedno. Ale i tak byl ten nehraný potlesk pro nás v tu chvíli víc než jakékoliv dýško. Byl to důkaz, že slušnost a nadhled mají pořád smysl.
