Článek
Včera odpoledne jsem si jako obvykle šla pro svého tříletého syna Jakuba do školky - tedy přesněji dětské skupinky. Od prosince, kdy začal chodit, se mu tam moc nelíbí. Je to chytrý a šikovný kluk, jen v kolektivu to zatím moc neumí. Má neustálé konflikty, hlavně ale s jednou holčičkou, Emičkou. Vysvětlujeme mu horem dolem, jak se má chovat, ale ti dva jsou stále v sobě. Včera to vygradovalo. Jakub Emičku kousnul, až se jí udělala modřina. Paní učitelka ho poslala na „hanbu“ na samotku.
Když jsem přišla, Jakub si sedl na lavičku a tvářil se jako hromádka neštěstí. Paní učitelka, řekněme třeba paní Nováková, se mě jala informovat o tom, co se stalo. Mezitím kolem prošla Emička a řekla mu „Nemám Tě ráda!“. A v tu chvíli přišla rána, kterou jsem nečekala. Paní učitelka mu pohotově odpověděla: „Nemá Tě ráda, protože jsi jí kousnul.“
V tu chvíli jsem se musela hodně ovládat, abych nevybuchla. Na paní učitelku jsem v tu chvíli nereagovala a rychle jsem se otočila k Jakubovi. Podívala jsem se mu do očí a řekla jsem mu, že ho všichni mají rádi, ale nelíbí se jim, jak se k nim chová. Snažila jsem se situaci zachránit, jak jen to šlo, ale v hlavě se mi to začalo bouřit. Doma jsem o tom před Jakubem nic neřekla, ale teď se to ve mně mele.
Jde o dětskou skupinku, což znamená, že za ni neplatíme až tak moc, ale přece více, než ve státní. Já jsem momentálně na mateřské dovolené s mladším dítětem. Mít Jakuba doma by bylo složitější, ale zvládlo by se to. S výchovnými praktikami školky v tomto případě naprosto nesouhlasím. Myslím si, že říct dítěti ve třech letech: „Nemají Tě rádi,“ je naprosto přes čáru. Jak to má ovlivnit jeho sebevědomí? Jak se má pak cítit?
Jakub samozřejmě celou cestu domů a ještě večer plakal, že do školky nechce chodit, protože ho tam nikdo nemá rád. A já teď nevím, co mám dělat. Mám ho stáhnout ze školky a nechat ho doma, kde by se možná cítil bezpečněji, ale zároveň bych mu možná „ušlapávala cestičku“? Nebo mám trvat na tom, že tam chodit bude, aby se naučil řešit konflikty, ale zároveň ho nechávat v prostředí, kde se očividně necítí dobře a kde mu ubližují?
Mám trochu strach, abych mu neušlapávala cestičku a pak se mnou neoral i ve státní školce, kam půjde za dva roky. Ale trápí mě, když ho tam nechávám v slzách. Mám pocit, že ho zrazuju. Že ho nechávám napospas situaci, kterou sám nezvládá, a dává mu pocítit, že je špatný. Jakub se Emičce ještě ten den omluvil. Já jsem omluvu vzkázala i jejím rodičům. Ale teď se ptám: kdo trestá učitelku? A kdo pomůže mému synovi s tím, co mu řekla? Jak byste se zachovali v mé situaci? Co je pro dítě v takovém případě nejlepší?
