Článek
Pamatuji si, jako by to bylo včera, den, kdy mi Lucka, moje kamarádka a kolegyně, ukázala zdejší článek o diagnostice muže u neplodného páru. Seděly jsme u kávy po práci a ona mi s povzdechem podala telefon: „Přečti si to. Aspoň někdo se k tomu postavil čelem.“ Článek o muži, který se nebál jít k andrologovi, v ní vyvolal vlnu emocí – od úlevy, že někdo chápe, až po zahořklou žárlivost, že její partner, Vojta, takovou odvahu postrádá. A tak to celé začalo, další kapitola v jejich příběhu, která už několik měsíců visí ve vzduchu jako mrak před bouří.
Lucka, třicetiletá grafička, a Vojta, třiačtyřicetiletý architekt, jsou spolu už deset let. Seznámili se, když bylo Lucii pouhých dvacet a Vojtovi třiatřicet. Ten třináctiletý věkový rozdíl se ze začátku zdál být výzvou, ale rychle se ukázalo, že si rozumí. Vojta, vášnivý sportovec a horal, udržuje skvělou fyzickou kondici, takže po stránce energie a vitalitě rozdíl skoro nepoznáte. „Vojta je prostě můj kluk,“ říká Lucka s úsměvem, i když občas si posteskne, že v některých věcech má pocit, jako by žila s mnohem mladším mužem, který je navíc občas i dítě.
Původně se Lucka bála, jak zapadne do Vojtovy rodiny. Přeci jen, Vojta byl celou dobu sám a ona se trochu obávala, že bude mít přehnaně intenzivní vztah se svou mámou. Naštěstí se ale ukázalo, že paní Marie je úžasná žena a s Luckou si hned padly do oka. Vzájemný respekt a humor tmelí jejich vztah a Lucka si oddechla, že máma-synovský komplex se v jejich případě nepotvrdil. Co se ale ukázalo jako kámen úrazu, je Vojtova averze k lékařům. Zuby, záda, rýma – cokoli, co by vyžadovalo návštěvu ordinace, je pro něj noční můrou. „Nejdřív jsem si říkala, že to je jeho věc,“ vypráví Lucka. „Je to dospělý chlap, jeho tělo, jeho volba. Ale v dlouhodobém vztahu, kdy plánujeme budoucnost, se to přece stává i mou věcí. Hazardovat se zdravím, když na tebe doma někdo čeká? To mi přijde sobecké.“
A právě tady se dostáváme k jádru problému. Lucie a Vojta se už dva roky snaží o miminko. Lucie prošla všemi možnými vyšetřeními, výsledky má v pořádku. Sice ví, že s věkem se ženská plodnost snižuje, ale teď je pořád ještě v té nejlepší fázi. Problém je v tom, že Vojtu k doktorovi nedostane. Ani přemlouvání, ani logické argumenty, ani dojemné pohledy nezabírají. „Pokaždé, když o tom začnu, zavře se do sebe. Změní téma, odejde z místnosti, prostě cokoliv, jen aby se vyhnul té konverzaci,“ popisuje Lucka s frustrací. „A já nevím, co s tím. Vždycky říkal, že dítě by si přál. Že se na to těší. Ale teď, když jde do tuhého, dělá mrtvého brouka.“
Ten článek na Medium.cz byl pro Lucku jako závan čerstvého vzduchu, ale zároveň i jako rána pěstí. Muž, který se v téhle partnerské záležitosti ukázal jako týmový hráč a překonal ostych, byl pro ni ztělesněním toho, co si přeje, aby Vojta udělal. „Žárlila jsem na tu ženu. Že se její muž zachoval jako chlap, který chce rodinu a je ochotný pro to něco udělat. Proč ten můj není takový?“ ptá se Lucka s bolestí v hlase. Vždyť Vojta ví, jak moc si Lucka přeje být matkou. Ví, že biologické hodiny tikají. A přesto se tváří, jako by se ho to netýkalo. Jako by to nebyl jejich společný sen, ale jen její.
Přemlouvání, jak už víme, nefunguje. Výhružky – ty mají většinou přesně opačný efekt. „Zkoušela jsem i ultimáta, ale to ho jen zatvrdilo. Pak se se mnou nebaví a týden chodí doma jako stín. A to přece nechci,“ říká Lucka. Jak mu má vysvětlit, že tím, že zanedbává své zdraví, nezanechává jen sebe, ale hlavně ji? Že tím sabotuje jejich společnou budoucnost, jejich touhu po rodině? Není to jen o strachu z doktorů, je to o tom, zda jsou ochotni spolu čelit výzvám života, ať už jsou jakékoliv.
Láska je sice silná, ale má své limity. A když se do cesty postaví taková překážka, jako je strach, který ovlivňuje ty nejhlubší touhy a sny obou partnerů, pak je potřeba se ptát, zda je láska dostatečně silná, aby ji překonala. Lucka se teď nachází na křižovatce. Cítí se bezmocná a zraněná. Neví, jak dál. Má dál přemlouvat, doufat, nebo se smířit s tím, že její sen o dítěti s Vojtou se nikdy nenaplní? A hlavně, jak mu vysvětlit, že teď už nejde jen o jeho zuby, nebo záda, ale o jejich společný život? Možná je čas na upřímný rozhovor, ve kterém už nepůjde o to, kdo má pravdu, ale o to, co jsou ochotni obětovat pro svou lásku a společnou budoucnost. Co myslíte vy? Setkali jste se s něčím podobným? Jak jste to řešili?
