Článek
Možná to znáte taky. Dědictví po prarodičích, které se stane víkendovým rájem a oázou klidu. Pro nás s manželem to byla chalupa po mých rodičích. Úžasné místo, jen s jednou malou vadou na kráse. Naši rodiče kdysi před revolucí od svého souseda dostali kousek pozemku, který jim sloužil jako příjezdová cesta. Něco málo mu za to tenkrát zaplatili, ale nijak to nesepisovali. Byla to prostě gentlemanská dohoda, platila podaná ruka.
Po revoluci se ukázalo, že to dokonce ani tenkrát nebylo jeho, ale že ten pozemek byl státní, nejspíš zabavený a následně vrácený pozemkovému fondu. Naši si tenkrát ten pozemek od fondu pronajali a užívali si klidných víkendů. My jsme chalupu zdědili asi před pěti lety a rovnou jsme se rozhodli, že tuhle záležitost musíme vyřešit provždy. Po pár jednáních s fondem se nám cestu podařilo směnit za jiný pozemek a stala se tak legitimně naší.
Jenže sousední chalupa, kde bydleli ti naši „milí“ sousedé, také změnila majitele. Podobně jako u nás ji zdědily jejich děti, Honza a Petra. Jenže s chalupou se jim zhmotnila i vzpomínka, jak byla „cesta jejich“, i když nikdy nebyla. A z přátelských vztahů se rázem stala studená válka plná naschválů. Honza s Petrou nám dělali naschvály a pravidelně parkovali svá auta na naší příjezdové cestě. My jsme pak po příjezdu museli čekat, než se uráčí najít klíčky a uhnout nám. Kolikrát nás nechali nosit věci v dešti, protože se jim prostě nechtělo. Kolikrát jsme je volali, psali jim, ale většinou marně. Slušnost a dobré vychování jim prostě nic neříkalo. A my už byli unavení.
Malá obec městskou policii nemá a volat státní z nejbližšího města kvůli takové prkotině nás sice už napadlo, ale než by přijeli, tak by soused určitě zázrakem našel klíčky a odjel.
Po poslední kapce v podobě zkaženého víkendu jsme se rozhodli jednat. Bránu, která už stejně potřebovala vyměnit, jsme nechali nově instalovat na samý začátek cesty. Je to sice menší než ta původní, ale je to funkční a stačí to. Vybrali jsme si firmu, která to zvládne v co nejkratším čase.
Vybrali jsme pro montáž den, kdy Honza s Petrou obvykle odejdou, abychom omezili konflikty. Ale jak na potvoru, Honza zaparkoval jako obvykle přímo na naši příjezdovou cestu a dokonce někam odešel, takže jsme nemohli začít. Nakonec jsme se rozhodli, že se s tím smíříme, a zavolali jsme firmě, že se termín posouvá. Jenže když jsme jim vysvětlili, co se stalo, jeden z majitelů měl skvělý nápad. „Víte co? My to zvládnem. Nechte to na nás.“
A tak se stalo. Auto zůstalo stát na naší příjezdové cestě, a my jsme se domluvili s dělníky, že to prostě zkusí. Dělníci byli šikovní, pracovali jako draci, a za pár hodin byla brána vyměněná. A najednou se Honzovo auto ocitlo za naší novou bránou. Jaké bylo jeho překvapení, když jsme nemohli najít od brány ovladač. Zvonil, křičel, nadával, ale my jsme jen krčili rameny a usmívali se. Ten jeho výraz byl k nezaplacení.
Od té doby už parkuje jen na svém vlastním pozemku, kde by měl být. Ukázali jsme mu, že se s námi takhle jednat nebude. Že to, co bylo kdysi, už není. A že se naše klidná povaha dokáže projevit i takhle razantně. Náš pokoj se teď proměnil v náš ráj a máme konečně klid. Je to naše místo, a nenecháme si ho zničit. Co myslíte vy? Udělali jsme dobře? Co byste udělali vy?
