Článek
„Mami, my jsme dneska hlasovali, jestli se píše město s ě nebo s je,“ řekla mi moje osmiletá Klárka, když si u kuchyňského stolu mazala chleba máslem. Zvedla jsem hlavu od počítače a na chvíli se mi zastavil svět. Myslela jsem, že jsem se přeslechla. Hlasovali? O pravopisu? Jako nějaký školní parlament o barvě zdí na chodbě? Klárka ale pokračovala s naprostou samozřejmostí. Prý to tak dělají častěji, když si paní učitelka není jistá.
Nechala jsem si to vysvětlit celé. Prý to chodí následovně. Paní učitelka Nováková, mladá a jinak moc milá kantorka, se občas při psaní na tabuli zarazí. Řekne třídě, že si není stoprocentně jistá, a zeptá se jich. „Děti, kdo si myslí, že se ve slově vidět píše měkké i?“ Zvedne se les rukou. „A kdo si myslí, že tvrdé y?“ Zvedne se pár dalších. Podle toho, čeho je víc, to pak napíše na tabuli. A dvacet dětí si pak do sešitu opíše výsledek demokratického hlasování, který s pravidly českého pravopisu nemusí mít nic společného.
V tu chvíli se ve mně mísil vztek s naprostým zmatením. Jako projektová manažerka jsem zvyklá řešit problémy systematicky. Nejdřív data, pak akce. Nechtěla jsem hned vtrhnout do školy a udělat scénu. Zavolala jsem proto Evě, jejíž syn chodí s Klárkou do třídy. A od ní jsem se dozvěděla něco, co celou situaci postavilo do úplně jiného světla. Paní Nováková totiž není vystudovaná učitelka pro první stupeň. Je rekreoložka. Místo ve škole dostala v době, kdy byl zoufalý nedostatek pedagogů.
A to nebylo všechno. Eva se s ní bavila na třídních schůzkách a paní učitelka se jí svěřila, že s češtinou bojuje celý život. Že si obor rekreologie vybrala mimo jiné právě proto, aby se psaní co nejvíce vyhnula. V dětství jí to nešlo, ale tehdy se nedávaly diagnózy jako dysgrafie nebo dysortografie. Nedostala asistenta ani speciální péči. Místo toho dostala nálepku lajdáka a hlupáka. A tenhle pocit si v sobě zřejmě nese dodnes.
Najednou můj vztek vyprchal a nahradil ho soucit. Představila jsem si tu mladou ženu. Každý den musí předstupovat před třídu a učit předmět, který je její celoživotní noční můrou. Její největší slabinou. Hlasování o pravopisu není arogance. Je to zoufalý a naprosto nevhodný mechanismus, jak se vyrovnat s vlastní nejistotou. Jak neukázat slabost před dětmi. Nechce jim lhát, a tak zodpovědnost přesune na ně.
Teď tu sedím a přemýšlím, co s tím. Mlčet nemůžu. Nejde o jednu chybu v diktátu. Jde o systematické matení dvaceti dětí v základech jejich mateřského jazyka. Na druhou stranu nechci přijít a srazit už tak nejistého člověka na kolena. Nechci být ten rodič, který přijde a řekne: „Víme, že to neumíte, tak to radši přestaňte dělat.“ To by bylo kruté a nekonstruktivní.
Zítra se za ní chystám. Půjdu na to opatrně. Chci jí říct, že si vážím její upřímnosti k dětem, když si není jistá. Ale že metoda hlasování není správná. Že chybovat je lidské a přiznat si chybu před dětmi není ostuda, ale naopak skvělý příklad. Že není nic špatného na tom říct: „Děti, teď si nejsem jistá, pojďme se společně podívat do příručky nebo na internet.“ Musím být důrazná, ale lidská. Snad to pochopí. Protože mást děti je špatně. Ale zlomit člověka, který se evidentně snaží, i když mu to nejde, by bylo ještě horší.
