Článek
Padesát pět. To je věk, kdy si člověk říká, že už ho nic moc nepřekvapí. Že má svůj život srovnaný. Děti, dva dospělí synové, už dávno vylétly z hnízda. Hypotéka na dům splacená. Plány na důchod se rýsovaly jasně. Společné výlety, vnoučata, možná nějaká chalupa. Prostě klidné a zasloužené stáří s Janem, mým manželem. Tedy, myslela jsem si to. Před týdnem mi ale Jan, můj muž už třicet let, oznámil, že se se mnou rozvádí. Bez varování, bez hádky. Jen tak. U snídaně.
„Jani, musím ti něco říct,“ začal, a já si ještě v duchu říkala, jestli zapomněl zaplatit účty. Nebo se mu zase něco stalo s autem. Ale tohle. „Mám vztah s kolegyní. Je o patnáct let mladší. Chci se ještě v šedesáti cítit naživu.“ Ta slova mi zněla v uších jako ozvěna. V šedesáti se cítit naživu? A co já? Co náš život? Náš společný život, který jsme si budovali krok za krokem, cihlu po cihle, třicet let. Ještě se mi ani nestihly spojit tyhle myšlenky, když dodal, že chápe, že je to zrada. Že mu je to líto. Ale že děti jsou už velké a naše celoživotně odlišné přístupy k aktivnímu životu se staly nesnesitelnými.
A najednou mi to došlo. Jan, stavební inženýr, vždycky tíhnul k aktivitě. Hory, kolo, lyže. Já, knihovnice tělem i duší, jsem vždycky preferovala klidné večery s knihou nebo procházky lesem. Na začátku našeho vztahu to bylo lákavé. Jeden doplňoval druhého. S dětmi to bylo snesitelné, protože jsme měli společný cíl. Ale teď, před důchodem, kdy už se nebylo za co schovávat, se to prý stalo „k nevydržení“. Taková slova bodají víc než nůž. Znamená to, že se mnou už dál prostě nechce být.
Co mě ale dorazilo, bylo to, co přišlo dál. Z jedné vody na čisto se přiznal, že už před rokem tajně použil naše uložené peníze na důchod. Koupil si za ně vlastní garsonku. Měl to promyšlené. Všechno. Ty peníze se prý samozřejmě vrátí, až se vyrovnáme za dům. To mi řekl, ale já už to nevnímala. Moje hlava se zasekla u slov rozvod a zrada. A to, že si z našich společných úspor koupil tajně byt pro svůj nový život, to byla rána pod pás, kterou jsem nečekala.
Seděla jsem tam, ve svých pětapadesáti letech, a cítila jsem, jak se mi bortí celý svět. Jan mluvil dál. O tom, jak mu ta kolegyně rozumí. Jak se s ní cítí volný. Jak s ní konečně může dělat všechno, co mu se mnou chybělo. Že s ní je život prostě víc… naživu. A já jsem si v duchu představovala, jestli on vůbec bude mít v životě takovou radost, jakou mi teď způsobil bolest. Jestli tohle „cítit se naživu“ stojí za zničení všeho, co jsme měli. Nebo jestli mi takhle ublížil jen pro chvilkové poblouznění, které za pár let vyprchá.
Otázky se mi honily hlavou, ale odpovědi nikde. Jen prázdnota a pocit, že se mi celou dobu Jan smál za zády. Že si svůj útěk pečlivě připravoval, zatímco já plánovala naše společné stáří. Vlastně ani nevím, co teď dál. Jediné, co cítím, je obrovská prázdnota a zrada. A zároveň i zvláštní druh odhodlání. Možná, že tohle je jen další kapitola. Bolestivá, nečekaná. Ale kapitola, kterou musím přečíst a jít dál. Jenom nevím, jestli na konci téhle kapitoly bude i pro mě nějaká radost. A jestli se vůbec ještě budu chtít „cítit naživu“.
