Článek
Byli jsme se ženou a naším tříletým synem na dnech bezpečnostních složek. Hezká akce, dynamické ukázky, hasiči, policisté, vojáci a všechno podobné, co děti milují. Kočárek jsem postavil vedle tribuny a vzal malého na ramena, ať má pořádný výhled.
Najednou koutkem oka zahlédnu staršího pána, takového zavalitého důchodce, jak si zpocenou rukou otírá krůpěje z čela. Co udělal potom, mě dokonale vytočilo. Bez jakýchkoliv skrupulí popadl madlo našeho kočárku tou zpocenou dlaní a začal s ním manipulovat.
Hned jsem syna předal ženě a vyrazil k němu. „Co to děláte? Proč saháte na náš kočárek?“ ptám se dost ostře. On se otočil a s klidem odpověděl, že ho jen přendává.
„Ale vždyť je to náš kočárek! Viděl jsem vás, jak si utíráte pot z čela, a teď tím saháte na naše věci. Proč bych měl držet madlo s vaším potem?“ zuřil jsem. Pán už se taky začal rozčilovat a prohlásil, že jsem moc útlocitný. To už jsem nevydržel a poslal ho do háje.
Jak jsem ale odcházel, všiml jsem si, že mu není dobře. Došlo mi, že se asi jen potřeboval opřít do stínu. Jenže místo aby požádal o pomoc nebo řekl něco normálně lidského, jako „promiňte, je mi špatně,“ jednal jako hulvát.
Chvíli mě ještě napadlo „ať ho klidně klepne,“ což mě zpětně dost vyděsilo. Kdyby totiž normálně poprosil, rád bych mu dal napít, pomohl a vůbec bych se s ním nehádal.
Teď si lámu hlavu – jsem špatný člověk, nebo si za to může sám tím, jak se choval?
