Článek
Ve skutečnosti vyjmenovali jména kmotrů, která znají z médií. Typickým lobbistou je dnes třeba Hospodářská komora nebo Svaz měst a obcí, za neziskový sektor třeba Rekonstrukce státu. Přestože u nás kvůli praktikám kmotrů nemá lobbing dobrý zvuk, jde o nezbytnou součást demokracie, komunikaci zájmů směrem k politikům.
Koho si Češi vybaví pod pojmem lobbista?
V liberální demokracii může každý hájit své zájmy, a to různými cestami – demonstracemi, peticemi, ale i přímým lobbingem. Pokud jde skutečně jen o komunikaci a přesvědčování skrze argumentaci - je lobbing přínosem pro informovanost politiků. Naši zvolení zastupitelé, přiznejme si, nemohou vědět vše a myslet na všechny možné dopady zákonů, které připravují.
Podle průzkumu z roku 2021 více než 70 % občanů považuje za důležité vědět, kdo ovlivňuje podobu zákonů. Polovina Čechů si myslí, že lobbing má na tvorbu zákonů velký vliv. A mají pravdu. Bohužel dnes obvykle nevíme, kdo při tvorbě zákona svůj záměr prosazoval, natož co prosazoval.
Jak Češi vnímají lobbing - Rekonstrukce státu
Zákon o lobbování by mohl pomoci napravit pošramocenou pověst lobbingu i politiky. Měl by platit pro všechny lobbisty bez rozdílu a přinést záruku veřejného dohledu nad procesem tvorby zákonů, který je dnes veřejností vnímán jako záhadný nebo dokonce podezřelý.
Co všechno zjistíme díky zákonu o lobbování?
Vláda Petra Fialy (ODS) připravuje návrh zákona o lobbování, který aktuálně prochází vypořádáním připomínek ministerstev. Návrh vypadá v mnoha ohledech slibně - zodpoví nám třeba na takové otázky, jako kteří lobbisté v Česku působí, v jakých oblastech se angažují, a kdo konkrétní lobboval za změnu zákona nebo národní strategie. Měl by také ozřejmit, co přesně je cílem lobbisty.
Na mnoho dalších otázek však současná verze návrhu zákona odpovědět nedovede. V prvé řadě zákon vůbec neřeší, kdo lobbuje za obsazení důležitého postu, vypsání veřejné zakázky nebo dotačního programu. To z protikorupční perspektivy nelze vůbec kvitovat. Zákon navíc nedohlédne na to, kdo lobbistu pro lobbing konkrétní agendy najal.
Dále tu máme otázky spojené s vlivem bývalých politiků a vysokých úředníků. Za koho lobbuje třeba bývalý premiér nebo bývalý špičkový úředník? Kteří lobbisté jsou současně poradci ministrů? Kdo sedí v poradních orgánech vlády a co tam prosazuje?
Návrh zákona je pochopitelně teprve na začátku legislativního procesu. Je proto možné, že tyto otázky vyřeší už meziresortní připomínkové řízení. Možná napadnou i poslance a senátory, a doplní je. Bez nich totiž obrázek o realitě lobbingu v Česku nebude úplný.
Co když jsem jen občan, který chce něco říci svému poslanci?
Každá komunikace s politikem pochopitelně není lobbingem. Zákon vidí lobbing jako soustavnou činnost se záměrem ovlivnit rozhodování na národní úrovni. Pokud si jako občan chcete postěžovat poslanci ze svého kraje, že nové silnice nebo slíbené byty pro mladé jsou v nedohlednu, a vyzvědět, jestli se v této věci konečně něco nechystá, určitě se tím nestanete lobbistou.
Lobbisty se naopak stanou všichni, kteří se dlouhodobě snaží ovlivnit konkrétní veřejnou politiku vtělenou do zákonů či vládních strategií. Jednotlivci, firmy, spolky, církve, neziskové organizace nebo komory a svazy. Ano, i ti kteří se profesně sdružují mají být lobbisty. Ano, i ti, kteří lobbují tzv. „ve veřejném zájmu“ - většinou neziskové organizace, mají být oficiálně vzato lobbisty. Ve velké většině případů je totiž jen velice těžko rozeznatelné, kde končí zájem veřejný a kde začíná zájem soukromý. A lobbovat transparentně se má jak ve veřejném, tak v soukromém zájmu. Na obojím není nic špatného.
Kdo je podle zákona v hledáčku lobbistů?
Poslanci a senátoři, ministři a jejich náměstci, vládní zmocněnci, poradci ministrů a prezidenta, ale také vedoucí kanceláře Sněmovny, Senátu i prezidenta. Vedoucí kabinetů ministerstva a vedoucí ústředních státních úřadů (např. ČNB, RRTV, ERÚ) a střední i vrchní management státní správy (ředitelé a státní tajemníci).
Pokud někdo bude soustavně lobbovat tyto lidi v oblastech, na které zákon pamatuje (tvorba zákonů, národních strategií a dalších) měl by se zapsat do registru lobbistů a transparentně ukázat, za co k nim chodí orodovat.
Ve výčtu zatím chybí hlava moci výkonné - prezident, ale také asistenti poslanců a senátorů, což je velké mínus. Právě pravé ruky zákonodárců v reálu často absolvují schůzky s lobbisty nebo s nimi komunikují pomocí mailů či SMS. Není ani žádný pádný důvod, proč by měl chybět prezident. Nejde totiž o to, že by měl něco aktivně sám dělat - pouze ti lidé, kteří k němu budou pravidelně chodit prosazovat své zájmy, o tom budou muset ze zákona informovat.
Oblasti, na které by si zákon měl posvítit
Opakování je matka moudrosti. Zákon o lobbování by se měl zaměřit nejen na tvorbu legislativy a národních strategií, měl by se věnovat i takovým významným doménám jako jsou třeba rozhodnutí České národní banky, obsazování míst ve veřejném sektoru, vypisování dotací a veřejných zakázek nebo udělování milostí.
V potaz by určitě měl vzít i rozhodování o vyvázání se z mezinárodních smluv, kam může lobbing (jak českých občanů, tak zahraničních lobbistů) promlouvat.
Které oblasti zahrnuje chystaný zákon o lobbování?
Pokud chceme transparentnější politiku, musíme ji pojmout na celostátní úrovni celou, nejen tu její část, která se věnuje tvorbě zákonů. Naopak co se týká obcí a krajů, je přínosné, že do chystaného zákona zahrnuté nejsou. Znamenalo by to totiž záplavu informací, s kterou by stejně nešlo rozumně pracovat. Do budoucna by však určitě i tato oblast měla získat specifickou právní úpravu.
Rekonstrukce státu lobbuje politiky už od roku 2013. Přináší jim návrhy pro lepší pojistky proti korupci a větší otevřenost státní správy vůči občanům. Tento článek je pochopitelně také lobbingem - snahou o transparentní pravidla pro lobbing. Jelikož se však primárně obrací k veřejnosti, a ne k zákonodárcům, podle současné definice lobbingu je z obliga.
