Článek
Ten den v 9 ráno jsme měli důležitou prezentaci, která musela proběhnout perfektně. Dokonce nebyla online, ale majitel firmy měl přijet osobně. Jednalo se o spuštění nového e-shopu na, kterém jsme všichni pracovali už půl roku a on chtěl vidět praktickou ukázku a vyzkoušet si objednání zboží.
Za ty roky s Janou se nikdy nestalo, že by přišla po osmé hodině, ale už bylo čtvrt na devět a Jana nikde. Začali jsme být nervózní, ale nikdo se neodvažoval jí zavolat nebo napsat zprávu. Kdyby měla skutečně nějaký problém tak by prezentaci hodila na toho, kdo by jí zrovna volal a případný neúspěch by si pak musel vyřešit sám.
Když šéfka Jana dorazila do kanceláře, bylo skoro už devět. Nebyla tak upravená jako vždy, když se měla potkat s majitelem firmy. To si většinou brávala minisukni, nejlépe koženou a byla až přelíčená. Dnes měla na sobě džíny, nenalíčená a rozcuchané vlasy. Koukali jsme na ní vyděšeně a ona, že jí někdo umřel.
Prezentace začala na čas, ale po chvilce prezentace jsem se v zasedačce po sobě začali koukat, že tam něco nevoní, spíš až smrdí. Místo hodinové prezentace a předvedené objednání zboží šéfka prezentaci zazdila půl hodinovým vyprávěním o tom, jak ráno zjistila, že má v jezírku leklou rybu, jejího miláčka Krakena.
Když se Jana snažila Krakena vylovit z jezírka, natrhla si punčochu, a ještě při tom podpatkem propíchla folii v jezírku. Nakonec ho vylovila a hodila do popelnice. Naštěstí jí napadlo se převléknout, ale už jí nenapadlo umýt si ruce. Celou dobu v zasedačce narůstal zápach leklé ryby.
Nakonec to povídání Jany přestalo majitele bavit, schůzku a prezentaci odložil na odpoledne. To už se Jana stihla dát dohromady. Na obědě jsme jí dali přezdívku Krakenka. Krakenka si z vlastního života vzala ponaučení, už si otevřeně nestěžuje, když přijde někdo pozdě do práce. Pořád ale je vidět, jak si o sobě myslí, že je nejlepší na světe.
