Venezuela: V čem se shodl Fico s Bartošem, ale pletou se oba?

Autory těchto vět jsou například slovenský premiér Robert Fico, poslanec Pirátů Ivan Bartoš nebo ekonom Lukáš Kovanda. Jde o vyjádření zjednodušující, neúplná, nepřesná anebo přímo mylná. Vtipné je, že se v nich shodují lidé, kteří k sobě mají v náhledu na věci ekonomického, politického, bezpečnostního a společenského charakteru velmi daleko.

Václav Havel řekl: „Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.“

A úplně to stejné platí o mezinárodním právu. Ten, kdo si tento fakt jen neuvědomuje, je ve výsledku podobně nebezpečný jako ten, kdo chce tohoto nedostatku zneužít:

Brát ohledy vůči bezohledným znamená chovat se nespravedlivě k těm, kteří si to nezaslouží.

Mezinárodní právo může reálně fungovat jen tehdy, pokud je dodržováno všemi. Pokud některou ze stran respektováno není, pak omezení z něho plynoucí omezují jen ty, kteří mají zájem ho dodržovat. Státy a režimy notoricky pohrdající nejen mezinárodními právy, ale i lidskými právy vlastních obyvatel, si rozhodně žádnou ochranu mezinárodním právem nezaslouží.

Proč Donald Trump spustil akci ve Venezuele?

Proč jsou požadavky na mezinárodní právo falešnou moralizací?

Proč Americe nejde jenom o ropu?

Proč se Trump svou akcí nijak nevymyká americkým prezidentům?

Vojenská akce ve Venezuele a zadržení Nicoláse Madura nepřišly z čistého nebe.

Už v první polovině listopadu dorazila ke břehům Venezuely spolu s doprovodem letadlová loď USS Gerald R. Ford. A nebylo to proto, aby se američtí mariňáci zahřáli kvůli přicházející zimě. Co tomu předcházelo?

15. srpna 2025 pozval Donald Trump ruského prezidenta Vladimira Putina na Aljašku za účelem řešení konfliktu na Ukrajině. Ruského vůdce čekalo pompézní přivítání na červeném koberci. Navíc Trump přivítal Putina na území, které dříve bylo součástí carského Ruska. Tento akt měl proto pro ruské vedení i veřejnost silný symbolický význam.

Po ukončení setkání proběhla tisková konference, na níž Putin vyjádřil cynickým, avšak kultivovaným projevem své hluboké zarmoucení nad tragickou situací bratrského národa na Ukrajině, který si zaslouží ukončení války, kterou tolik trpí.

Donald Trump ve svém zmateném a nekonzistentním projevu následně uvedl, že schůzka byla nesmírně produktivní, na většině bodů se jednající strany shodly, ale v nejdůležitější části jednání shoda nenastala.

Pro většinu komentátorů, kteří se krátce po aljašské schůzce k setkání vyjádřili, šlo o další potvrzení toho, že Trump nedokáže s Putinem jednat, protože mu nerozumí, snaží se mu pochlebovat ve snaze dosáhnout dohody, zatímco Putin získává prestiž, která mu nenáleží.

V říjnu 2025 se začaly objevovat nové interpretace. Několik nezávislých zdrojů z okruhu západních a ukrajinských diplomatů mělo uvést, že Putin během jednání odmítl Trumpovy návrhy na příměří výměnou za zmírnění sankcí a trval na ukrajinské kapitulaci a zisku dalších území. To vše doplnil přednáškou odkazující až k původu Rurikovců a vzniku prvních slovanských států ve východní Evropě.

Trumpa, člověka naprosto nezvyklého kohokoliv poslouchat a nechat se poučovat, to mělo rozčílit. Vyhrožoval ukončením setkání, a také zrušil původně plánovaný oběd. Vše rozhodně nešlo tak hladce, jak to mohlo bezprostředně po skončení summitu vypadat.

V říjnu bylo ohlášeno další jednání, které se mělo uskutečnit v Budapešti po záštitou Viktora Orbána. 16. října si ještě Trump s Putinem ve dvouhodinovém telefonátu setkání potvrdili, dle amerických diplomatů dokonce měl Putin vyjádřit ochotu vyměnit území v Záporoží a Chersonu za Doněck. Jenže o pár dní později, 22. října, Trump náhle informoval o zrušení setkání. Za důvod označil maximalistické požadavky Ruska a neochotu z čehokoliv ustoupit.

Ještě 7. listopadu však dal Trump budapešťskému setkání znovu naději potom, co se setkal s maďarským premiérem Viktorem Orbánem. 11. listopadu šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov tvrdil, že Rusko bylo na summit v Maďarsku připraveno.

Místo jednání o Ukrajině se však v následujících dnech objevila letadlová loď u břehů Venezuely. Sny Orbána, že se Maďarsko stanem diplomatickým mostem mezi USA, Ruskem a Ukrajinou, tím vzaly za své.

James Monroe, pátý prezident USA, v poselství Kongresu v roce 1823 vyhlásil tzv. Monroeovu doktrínu (Monroe Doctrine), podle níž evropské mocnosti nebudou zasahovat do záležitostí na americkém kontinentu a USA se nebude angažovat v evropských záležitostech. V zásadě šlo o rozdělení vlivu na západní a východní hemisféře a definitivní potvrzení rostoucí úlohy Spojených států. Ty se o sto let později, po skončení 1. světové války, skutečně staly světovou velmocí.

A právě během 1. světové války se ve Spojených státech vedla politická debata podobná té dnešní. Izolacionismus, pacifismus, protekcionismus, mluvilo se o domácích ekonomických zájmech a o tom, že na prvním místě je Amerika, úplně stejně, jako je debata vedena dnes. K tomu, aby se USA nakonec do války zapojily, proto nakonec přispěla především bezohledná taktika německého námořnictva založená na totální ponorkové válce a útocích na civilní lodě.

Debata o zapojení Spojených států do války se opakovala ve 30. letech 20. století po nástupu Hitlera k moci v Německu a opět s podobným výsledkem. Americkému útoku na Pearl Harbor, který definitivně přesvědčil americké vedení o nutnosti vstoupit do války, předcházela kritika dodávek zbraní a munice Velké Británii s argumentem, že taková aktivita pouze prodlužuje válku.

Po konci 2. světové války se mezinárodní pozice USA razantně změnila. Pokud měly zůstat velmocí, opuštění doktríny izolacionismu bylo nevyhnutelné. Nové mezinárodní prostředí začalo charakterizovat soupeření dvou velmocí – bipolární geopolitický systém mocenských bloků USA a SSSR a jejich satelitů.

Renesance principů Monroeovy doktríny je v souladu s dalšími myšlenkovými schématy Donalda Trumpa. Nový celní přístup, který po svém uvedení do úřadu Trump ohlásil, pochází od jeho poradce pro ekonomiku Petera Navarra. Vliv obchodních vztahů mezi státy podle Navarra přechází v bezpečnostní vztahy. Tím fundamentálně navazuje na merkantilismus ranného novověku, kde ekonomické vztahy mezi státy charakterizoval poměr vývozu a dovozu. A právě v takto omezeně chápaném systému se celní politika stala hlavním nástrojem ochrany domácí ekonomiky. Proto Trump spustil svou politiku celní diplomacie, resp. celního ping-pongu.

Trumpovy výroky a politická rozhodnutí prozrazují podobné vnímání i v geopolitických a bezpečnostních otázkách. V 19. století vznikla řada geopolitických směrů a teorií, jejichž fragmenty lze vysledovat v myšlenkovém zázemí současného amerického vedení. Ať už je to nyní reálně vyjádřené přihlášení se k Monroeově doktríně, nebo jeho často zmiňovaný zájem o Grónsko, které při vší úctě jiný, než geopolitický význam pro Spojené státy nemá. Není náhodou, že právě během psaní tohoto textu Trump znovu oznámil svůj zájem o získání kontroly nad Grónskem.

Podle bipolárního schématu dvou soupeřících velmocí se následně odvíjely vztahy USA a SSSR během studené války. Lokální války a nepokoje, tzv. zástupné konflikty, se v tomto období staly standardem. Korejská válka jako první velký konflikt tohoto typu byla ale specifická jednou věcí:

Vojenskou intervenci v Koreji schválila rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Jak to bylo možné?

Sovětský svaz bojkotoval klíčové zasedání RB OSN na protest proti zastoupení taiwanského Kuomintangu v Radě namísto pevninské komunistické Číny.

Jde o situaci v dějinách studené války bezprecedentní. Další podobnou rezoluci o zásahu OSN se podařilo schválit až při koaličním zásahu proti Iráku v Perském zálivu. Jinými slovy: Prakticky žádný konflikt ve studenoválečném období neodpovídal požadavkům mezinárodního práva.

Za těchto okolností je prakticky nemožné očekávat, že by se mezinárodní společenství shodlo na jakékoliv intervenci bez ohledu na charakter zločinnosti a nelegitimity toho daného režimu. Je třeba připomenout, že mezi spojence Ruska dnes patří nejen Čína, ale otevřeně i Írán, Severní Korea, ale také třeba afghánský Taliban, který Rusko jako jedna z mála zemí uznává navzdory tomu, že Taliban na Západě figuruje na seznamech teroristických organizací.

Ani zásah proti těmto teroristickým režimům a organizacím by tak neodpovídal požadavkům na dodržení mezinárodního práva. Taková je realita, ve které žijeme.

Diktátorská vláda ve Venezuele se drží u moci už více než 25 let, kdy moc usurpoval Hugo Chávez. V roce 1992 v hodnosti podplukovníka nejdřív provedl neúspěšný vojenský puč, za který byl odsouzen, ale už za dva roky byl propuštěn. Pro budoucnost Venezuely se tento krok ukázal podobně osudný, jako pro Německo a Evropu propuštění Adolfa Hitlera po jeho pivnicovém puči a roce věznění v první polovině 20. let.

Chávez tak měl možnost vyhrát prezidentské volby se svým sociálně zaměřeným programem v roce 1998. První roky vlády se těšil popularitě, protože ekonomická krize ve Venezuele už tou dobou měla systematickou povahu a Chavéz nabízel jednoduchá populistická řešení, na která masa voličů slyší.

Jestliže Chávez vyhrál volby a zpočátku byl populárním a charismatickým vůdcem, nelze to samé tvrdit o jeho nástupci. Nicolás Maduro vyhrál své první prezidentské volby v roce 2013. Získal 50,66 % a už tehdy jej oponent Henrique Capriles Radonski obvinil z volební manipulace.

Následoval další rozvrat, utužování režimu a pronásledování opozice. V roce 2018 Maduro funkci obhájil ziskem 68 % odevzdaných hlasů. Opozici bylo bráněno se voleb účastnit. Podle řady světových politiků byl Maduro už tehdy zvolen nelegitimně, byl označován za diktátora.

V posledních volbách v roce 2024 obdržel Maduro 51 % hlasů a společný kandidát opozice Edmundo González Urrutia 44 %, ačkoliv byl podle průzkumů veřejného mínění favoritem. I tyto volby byly nejen venezuelskou opozicí označené za zfalšované.

Jak je zcela zjevné a jak opakují zástupci americké vlády: Maduro není legitimně zvoleným prezidentem. Není prezidentem de iure a v tomto smyslu se na něj nevztahuje jurisdikce, podle níž mají hlavy státy imunitu. Podle práva Spojených států je v tuto chvíli obžalovaným z obchodu s drogami jako každý jiný, kdo se dopouští zločinů na území USA.

Proč by Spojené státy, ať už vedené Donaldem Trumpem nebo kýmkoliv jiným, měly spoléhat na vadný koncept mezinárodního práva při prakticky absolutní absenci jeho vymahatelnosti?

Proč by měl jakýkoliv americký prezident ohlašovat zamýšlenou intervenci prostřednictvím mezinárodní organizace, kterou drží v šachu zločinný ruský režim spolu s Čínou, kterým sekunduje řada satelitních a vazalských států?

Proč by měla jakákoliv americká vláda v této situaci usilovat o podporu lidí, kteří žijí ve falešných představách o bonbónkových královstvích s jednorožci a kouzelnými dědečky, kteří vás vždycky vytáhnou z maléru?

„V zakřiveném prostoru nejde dělat přímky a stejně tak nelze dělat správné věci ve společnosti, která správná není.“ (Simone de Beauvoir)

Donald Trump se po frustrujících jednáních s Putinem, po nichž i on pochopil naprostou neochotu k jakýmkoliv ústupkům, rozhodl ukázat sílu a to, že Spojené státy dokážou udělat to, co by Rusko a Čína evidentně chtěly, ale v současnosti na to prostě nemají. Jak technologicko-vojensky, tak diplomaticky nemají na to, aby si udělaly pořádek na „dvorku“, který považují za svůj vlastní.

Americký analytik Peter Zeihan v této souvislosti vyslovuje kontraintuitivní hypotézu, která ale obecně povaze současného dění odpovídá.

Podle Zeihana se role USA ve světovém řádu posiluje a strukturálně zlepšuje, k čemuž napomáhá konflikt na Ukrajině. Rusko nebylo schopno dosáhnout svých cílů bleskovým útokem na Ukrajinu, ani následnou opotřebovávací válkou. Konflikt tak vyčerpává nejen Ukrajinu a Rusko jako přímé účastníky, ale druhotně také každého, kdo nějakým způsobem investuje do jedné ze stran. Evropa tak činí ze strachu o svou bezpečnost.

Pro Čínu jde možná o dočasný ekonomický zisk, stále ještě stojí o spojenectví s Ruskem, byť by to mělo být jen na oko. Jeho pád si nepřeje, ale slabé Rusko je přesně to, co Číně bude vyhovovat ve svém ekonomickém tažení za zdroji Sibiře.

Spojené státy jsou energeticky soběstačné, mají vlastní zdroje ropy. A ačkoliv Venezuela disponuje nejrozsáhlejšími nalezišti ropy, není to pro USA tak atraktivní komodita, jak mnozí tvrdí. Jak ve veřejných sdělovacích prostředcích v uplynulých dnech padlo mnohokrát, venezuelská ropa je pro své chemické a fyzikální vlastnosti špatně zpracovatelná a tento proces je proto spojen s vyššími náklady než rafinace standardní ropy Brent.

Kromě zajištěné energetiky mají Spojené státy také výjimečnou geografickou polohu, která je sama o sobě bezpečnostní zárukou. A také netrpí výrazně negativními demografickými trendy jako konkurenční Rusko a Čína, jejichž další ekonomický pokles a stagnace budou spojené s tzv. přehřátím ekonomiky a neschopností provozovat ekonomicky významnou infrastrukturu vlivem nedostatku pracovních sil.

V řadě ohledů, včetně „prostého“ výkonu ekonomiky, USA stále své konkurenty válcuje. Dokladem tohoto trendu je i fakt, že v době psaní tohoto textu jsou na vzestupu akcie velkých a technologicky významných amerických firem, a to navzdory veškerým Trumpovým neobratným zásahům do ekonomiky.

Hlavním vzkazem po operaci Spojených států zůstavá to, že dokážou něco, co nedokážou ostatní. Část politiků na to reagovala obavami, že nyní mohou Spojené státy vpadnout kam chtějí. Navzdory tomu, že Donald Trump je omezený egomaniak, patrně charakterově nejextrémnější osoba, kterou ve funkci prezidenta Spojených států pamatujeme, jeho krok se nijak nevymyká dřívějším akcím Spojených států, které se odehrály na západní hemisféře a tedy v geopolitickém „rybníku“ Spojených států.

Nemá smysl dávat celý výčet, ale za všechny můžeme jmenovat zatčení panamského diktátora generála Emanuela Noriegy v roce 1989, který byl také obviněn z obchodu s drogami. Noriega nebyl panamským prezidentem, ale vzhledem k právním námitkám vůči Madurově legitimitě a legálních okolnostech voleb se jedná o velmi podobnou situaci.

Přímému zatčení se Noriega vyhnul pouze tím, že se ukryl na vatikánském velvyslanectví, kam si jednotky USA nedovolily zaútočit. 3. ledna 1990 se Noriega vzdal a byl postaven před amerických soud. O 35 let později se situace opakuje s Madurem.

V roce 1983 proběhla také invaze na Grenadu, která je shodou okolností vzdálená od břehu Venezuely jen asi 100 kilometrů. Jejím cílem bylo svržení marxistického režimu a nastolení proamericky zaměřené vlády.

Část analytiků a politiků proto čte realitu špatně. Tvrdí, že speciální operace ve Venezuele znamená ohrožení stability světového řádu (ačkoliv k takovým akcím během studenoválečného konfliktu docházelo často, jak je uvedeno výše) tím, že nyní bude možné zaútočit na kohokoliv.

Není to pravda. Maduro není podle žádných meřítek legitimně zvoleným prezidentem. Maduro dlouhodobě terorizuje vlastní občany a podporuje akce zaměřené proti Spojeným státům a západu jako celku. Maduro velmi pravděpodobně podporuje obchod s drogami, ze kterého má zdevastovaná venezuelská ekonomika prospěch s vynaložením minimálního úsilí. Činí tak velmi podobným způsobem, jako to dělá zločinný severokorejský režim Kim Čong-una i jeho předchůdce.

Podobně jako je Zeihanova teorie na první pohled kontraintuitivní, i Trumpova akce může mít zcela opačnou dialektiku: Madurovo zadržení není důvodem k vyvolání obav, že USA, nebo každý, kdo „na to má“, může zaútočit na kohokoliv. Je v ní naopak logika, že režimy, které se dlouhodobě budou chovat jako zločinné a teroristické, se nebudou moci spoléhat na ochranu nespolehlivého mezinárodního práva, které v podobě rezolucí Rady bezpečnosti OSN ve skutečnosti poskytuje ochranu diktátorským režimům. Protože pokud ochrana neschopným mezinárodním právem bude trvat, tyto režimy kromě útlaku vlastních obyvatel a ekonomickém rozvratu budou hledat dalšího nepřítele. A tím bude jiný stát.

Ostatně, ze stejného důvodu také zaútočil komunistický Vietnam na komunistickou Kambodžu. Ani vietnamský komunistický režim nestál o teroristický sousední režim, který vyvraždil třetinu vlastních obyvatel a jehož vliv přerůstal do pohraničí. Taková je logika reality, která se neopírá o abstraktní mezinárodní právo, které je prakticky nevymahatelné.

Na situaci ve Venezuele reagovaly některé sarkastické komentáře připomínkou, že Trumpa k akci přiměla venezuelská opoziční aktivistka María Corina Machado tím, že loni získala Nobelovu cenu za mír, na kterou si brousil zuby Donald Trump. Víme, jakou mírou narcisismu oplývá. A proto hypotéza, že ke spuštění akce přispělo i to, aby v rovině morální i v rovině činů „trumfnul“ držitelku Nobelovy ceny, není nijak nadsazená.

Tento text nedává kompletní historický a politický výklad a ani si takové ambice neklade, protože to na takto krátkém prostoru není možné. Mým cílem je pomocí vznesených argumentů a faktů nastínit podstatu geopolitických jevů, které se nás přímo týkají, ale jejichž dynamiku nejsme schopní ze své zaujaté pozice často vnímat reálně a objektivně.