Článek
Taky máte pocit, že váš den (když nejste zrovna v práci) je jen o tom neustále plnit potřeby svého dítěte, i na úkor těch svých? Je to normální součást vývoje dítěte, nebo jen přežitek dnešní doby? A co s tím?
Na to si zkusíme odpovědět v tomto článku. Ne, z pohledu odborníka, ale z pohledu rodičů dvou velmi aktivních dětí. Podělím se o zkušenosti s naším „tříleťákem“, protože vím, že to řeší opravdu hodně rodičů.
Co je typické pro 3leté dítě?
- Zkoušení hranic.
- Potřeba pozornosti a fyzického kontaktu.
- Potřeba autonomie.
- Potřeba regulace emocí.
Je toho určitě víc, ale tohle se objevuje v odborných textech i různých diskuzích, a hlavně to můžeme potvrdit z vlastní zkušenosti, protože aktuální období našeho tříletého syna je pro nás všechny velmi intenzivní.
Proč je důležité to „vědět“
Myslím, že se mnoho rodičů shodne na tom, že být každý den (celý den) 100% k dispozici svým dětem je emočně i fyzicky často velmi náročné. Zvlášť v situacích, kdy máte svých pracovních a osobních starostí nad hlavu.
Když je člověk unavený a dítě „zlobí“ nebo „dělá naschvály“, má pak člověk pocit, že neví, co s ním a co se sebou. Jsou chvilky, kdy na to nemá ani energii, a tak mu strčí mobil, dá na zadek nebo ho prostě seřve. To, jestli je to dobře nebo špatně, asi rozebírat nemusíme.
Ovšem když se podíváte na to, co je pro 3leté dítě typické, a zároveň si v horších situacích řeknete, že dítě ve třech letech opravdu nedělá schválnosti (a už vůbec vám nechce vyvolat infarkt), může to mnoho věcí usnadnit. A hlavně to může předejít vyhroceným situacím a hysterákům.
Neříkám, že jsme na tom vždy emočně tak dobře, aby to pokaždé pomohlo. Ale i kdyby to pomohlo předejít 2 z 5 náročných situací, je to velký úspěch. Nemyslíte?
Hlídám, nebo se dítěti opravdu věnuji?
Mně osobně hodně pomáhá změna přístupu, když jsem s dětmi, aby si žena mohla odpočinout (i když má za sebou dost náročný pracovní den).
Když jsem s dětmi, opravdu s nimi jsem: věnuji se jim, hraju si s nimi, dávám jim opravdovou pozornost i zájem. Prostě jsem tu pro ně. Proč je to důležité?
Protože když děti „jen hlídám“, aniž bych jim opravdu dával pozornost. Jsem raději na mobilu, v hlavě řeším práci, nebo u toho umývám nádobí, sekám dřevo atd, protože pak mě i drobná nespokojenost dítěte nebo jeho snaha získat mou pozornost neustále štve a vyčerpává. A pak jsem naštvaný já, dítě i žena, protože s dětmi nevydržím déle než hodinu.
Daří se mi tenhle přístup neustále?
Ani náhodou. Když jsem v pohodě, nejsem naštvaný nebo přetížený z práce, tak s tímto přístupem nemám ani nejmenší problém. Ale jakmile sám emočně v pohodě nejsem, nebo vím, že mě práce ještě čeká, pak děti opravdu jen hlídám, aniž bych jim dával skutečnou pozornost.
Děti to samozřejmě hned poznají, a hned je tam náběh na zbytečný hysterák.
Je ale v pořádku si svoje selhání přiznat a prostě to napravit. Když den začne špatně, je na nás, jestli tak i skončí…
Všechno je snazší, když jsme na to dva
Upřímně lituju všechny děti, které mají jednoho rodiče, nebo dva, ale jeden prostě nefunguje. Stejně tak rodiče, kteří jsou na to prostě sami.
Protože špatné dny prostě budou. Rodič roku z nás nejspíš nebude každý den. Ale když jsme na výchovu, řešení konfliktů či plnění potřeb dva, je všechno mnohem snazší. A myslím si, že právě pro tohle typické období 3letého dítěte je to nesmírně důležité.
Je neustálé plnění potřeb rozmazlování?
Na internetu (ve fórech i odborných publikacích) rezonuje téma rozmazlování opravdu hodně. Hodně rodičů i odborníků poukazuje na to, že 3leté dítě si prostě musí zažít i určitý nekomfort. Pocit, že ne vždy všechno může být podle něj (z jakéhokoliv racionálního důvodu).
Aby tímhle obdobím vývoje emocí a autonomie prošlo v nejlepší možné kondici. Protože pokud je něco, co nám pak v dospělosti opravdu pomůže, je to zkušenost, že ne všechno může být podle nás v každou denní dobu, a že někdy pro změnu musíme něco udělat my sami.
Tady bych ale chtěl důrazně upozornit: když dítě chce jíst, pít, spát, potřebuje bezpečí a fyzický kontakt, jde o základní potřeby nejen dítěte, ale každého člověka v určitém období života. A ty by se podle mě (a i podle odborníků) naplňovat měly.
Jiné je to v situaci, kdy dítě teď hned potřebuje něco mimo základní potřeby a nedostane to (hra s rodičem, mobil, už pátá svačinka za poslední hodinu atd.). Ano, nejspíš to může skončit pláčem, řevem nebo hysterákem.
V téhle situaci je nejdůležitější dítě tím stavem v pořádku provést. Nikoliv mu hned všechno vytýkat, poučovat ho atd.
Dle odborníků je rozmazlování až ve fázi, kdy si dítě „vyřvává“ něco jiného než základní potřeby a my kvůli tomu změníme názor. A jde o dlouhodobý vzorec.
Když jednou řeknete „ne“, tak ho nezměňte kvůli křiku. Můžete změnit názor, ale ne jako reakci na záchvat, pak se totiž záchvat stane nástrojem.
Když to shrnu
- To, že dítě potřebuje ve třech letech neustále naplňovat potřeby, je normální.
- Důležité je rozlišit základní potřeby (patří sem i fyzický kontakt) od „aktuálních potřeb“ a přání.
- Ve třech letech dítě neumí dobře regulovat emoce a určitě nedělá schválnosti (v pravém slova smyslu).
- Když se dostanete do vyhrocené situace a přijde hysterák, je důležité dítě tím bezpečně provést a být tu pro něj.
- Hodně věcí se ulehčí, když se dítěti opravdu věnujete, oproti tomu, když ho jen „hlídáte“.
A co si budeme, když sami nejsme v pohodě a v klidu, jde všechno o dost hůř.
Bonus navíc pro bezpečné zvládání hysteráků
Kdy jsou nejčastější (ze zkušenosti i dle internetu)
- únava / hlad / přepodnětění
- přechody (domů, spát, konec hry)
- málo „pozitivní pozornosti“ během dne
- dlouhodobá frustrace a nenaplnění základních potřeb
- pocit nespravedlnosti a situace, kdy rodič nedodrží slovo
- situace, kdy dítě „jen hlídám“
- nedostatek fyzického kontaktu
- příliš „asertivní“ (tvrdý) přístup
Pozitivní je, že řadě věcí jde předejít. 🙂
Co dělat při hysteráku (dle odborníků i rodiče, který tyhle rady zkouší)
- Mluvte málo: „Jsem tady. Pomůžu ti.“
- Nabídněte tělo/klid: „Chceš obejmout, nebo být vedle mě?“ (když odmítne, respektovat, ale zůstat nablízku)
- Nevyjednávejte uprostřed záchvatu. Vyjednávání učí: křik = jednání.
- Až po zklidnění krátce uzavřít: „Bylo to těžké. Příště můžeš říct: ‘Jsem naštvaný.’“
- Na závěr si s dítětem řekneme, jak to příště uděláme lépe, a průběžně mu to připomínáme.
Když chci hysterák správně přerušit, tak opakuju věty:
„Uklidni se, pojďme to zkusit udělat jinak.“
„Už jsi klidnější? Zkusíme to jinak a v klidu?“
Někdy to musím opakovat klidně 10×, ale ve většině případů mi to pomohlo. Jen musím být sám v klidu a pohodě, abych na to měl trpělivost i nervy.
Jako rodiče se asi shodneme, že rodičovství je náročná disciplína. A často nejde o vítězství, ale o cestu, aby dítě mělo do života správné vzorce a jednou mohlo být lepší než my sami. Ve svém životě i ve výchově svých dětí.
Napadá vás k tématu cokoliv? Chcete sdílet svůj názor (jakýkoliv)? Podělte se do komentářů.
