Článek
Dnes 21.3. se koná další jednání V4 v Praze. Atmosféra bude asi pěkně hustá.[1] Není divu, z V4 se nám totiž stal P2 + ČR a Polsko. Slovensko, dnes už tedy spíše Horní Uhry, se názorově propojily s orbánovským Maďarskem a vytvořily Putinovu Uherskou hustou dvojku - jakéhosi ruského trojského koně v EU a NATO. ČR a Polsko s novou vládou se sice na základním vidění světa celkem shodnou, ale rozcházejí se v řadě dalších věcí. Z Visegrádské 4 se stává anachronismus, který kompletně pozbyl smyslu. Nastal čas si to říci otevřeně, organizaci rozpustit a podnítit novou spolupráci na základě aktuálních výzev s jinými zeměmi a jinými cíli.
Malý historický exkurz aneb jak to vše začalo
Spolupráce mezi čerstvě demokratickým Polskem, Československem a Maďarskem dávala v raných 90. letech celkem smysl. Země si byly historicky i geograficky blízké a měly stejný problém a plán do budoucna. Všechny tři země ztratily 40 let pod komunistickou diktaturou a byly rozhodnuté tuto ztrátu dohnat a „vrátit se do Evropy“ (tzn. vstoupit do EU a NATO). Tyto tři země byly taky spolu s Východním Německem tím nejbohatším a ekonomicky a lidsky nejvyspělejším, co ve Východním bloku bylo. Další důvod, proč spolupracovat. Začalo to hezky, tři bývalí disidenti s velkým kreditem, a to i ve světovém měřítku - maďarský premiér József Antall, Václav Havel a Lech Wałęsa - podepsali 15. února 1991 ve Visegrádu smlouvu o vzájemné spolupráci na cestě do Evropy.
Mečiar, Orbán, Fico, PIS… už toho bylo dost
Začalo to dobře, ale problémy s autoritářskými politiky se začaly vynořovat hned od počátku. Československo se rozpadlo a na Slovensku nastoupil autoritářský Mečiar, takový předobraz Fica. Mečiara se sice Slováci dokázali zbavit v roce 1998, ale už v roce 2006 se objevil Fico. I toho se Slováci zbavili v roce 2010, aby se opět vrátil hned za dva roky. Slováci ho přinutili odejít ještě jednou v roce 2018. Jenže Fico je tu opět, ještě silnější, a ještě šílenější než dříve. V mezičase se v Maďarsku objevil Orbán. Poprvé vládl mezi lety 1998-2002. Definitivně se vrátil v roce 2010 a od té doby se drží. Z Maďarska se pomalu a jistě stává autoritářská země. Fico to jistě pozorně sledoval a zdá se, že to, na co potřeboval Orbán několik volebních období, se Fico snaží zvládnout za několik prvních měsíců své vlády. V Polsku si zkusili svoje během vlády Práva a spravedlnosti, která není sice proruská ani protizápadní, ale měla také autoritářské tendence a ve společenských otázkách zamrzla hluboce v 18. století. Prostě celá V4 je a byla tak trochu bizár. A to platilo ještě před válkou na Ukrajině. Názorové rozdělení skupiny ohledně války na Ukrajině je pak podle mě tím příznačným hřebíčkem do rakve. Vzhledem k současnému postoji Slovenska a Maďarska k Putinovi prostě není možné ve V4 dále setrvávat.
Hlavních cílů bylo dosaženo, svět se změnil a objevily se nové výzvy
Podíváme-li se na to objektivně, V4 vlastně svůj účel splnila. Do Evropy jsme se vrátili. Jsme v EU i NATO. Ekonomicky jsme předskočili několik starých členských zemí. V případě Slováků a Maďarů si tedy není člověk jistý, jestli se tam opravdu vrátit chtěli a zda v Evropě zůstanou. Navíc v EU začíná vznikat spíše dichotomie sever–jih než tradiční západ–východ. Taky se nám vytváří určité pnutí mezi zeměmi velkými a malými. Tím se dostáváme k tomu nesouladu mezi Polskem a ČR. Polsko je stát na evropské poměry velký a lidnatý. Se svými 38 milióny obyvatel má mimochodem o dvanáct miliónů víc obyvatel než zbylé tři státy V4 dohromady (ČR: 11, SR: 5,5, Maďarsko: 9,5). Poláci, kteří jsou historicky tak trochu megalomani, podle toho v současnosti i hrají. Tváří se jako velmoc, či minimálně regionální velmoc, a neuvěřitelně zbrojí. Stále častěji mají navíc tendenci fungovat ve Výmarském trojúhelníku (velmi volné sdružení Francie, Německo, Polsko)[2] a tváří se, že hrají v EU „stejnou ligu“ jako Francie či Německo. Jednoduše něco, co ČR hrát nemůže a podle mě by ani neměla. A to nejen proto, že jsme malí, ale také s ohledem na to, jak Francie s Německem v současnosti fungují…
Založme raději skupinu „Malí a šikovní“
Domnívám se, že EU je skvělý projekt vycházející z úžasné ideje. Jenže realizace často docela skřípe. Problémem je podle mě těžkopádnost a pomalost rozhodovacích procesů, extrémní byrokracie, přeregulovanost charakteristická přemírou norem, kvót, nařízení a všemožných výjimek. Kapitolou sama pro sebe je pak bezzubá či spíše úplně chybějící zahraniční politika. Odkud tyto problémy pramení? EU byla v podstatě od počátku tak trochu francouzsko-německý projekt. Touha Němců po dělání ordnungu všude a všem (hlavně tedy v cizině), spolu se zatvrzelostí a neschopností pružně reagovat na měnící se okolnosti, se protnula s francouzskou láskou k byrokracii všeho druhu, mající za cíl přerozdělovat a kontrolovat vše pod sluncem. Právě toto se tak nějak zapsalo do DNA Evropské unie. Co s tím? Chceme-li alespoň držet krok s USA a Východní Asií, měli bychom se to pokusit změnit, a právě v tom by mohly sehrát důležitou úlohu malé členské země EU.
Navrhuji založit namísto V4 volné sdružení malých, šikovných, akceschopných zemí, které by vyvažovaly těžkopádnost Francie a Německa. Mohlo by se jmenovat třeba „Malí a šikovní“. Měly by to být země menší, liberální, ekonomicky vyspělé, pružné, akceschopné, které drží krok s dobovými trendy (digitalizace, elektronizace, elektrifikace dopravy atd.). Kdo tato kritéria splňuje? Skandinávie, Pobaltí, ČR, Slovinsko, Nizozemsko, Irsko, Rakousko, Lucembursko. Pro tyto země není navíc nějak zvláště zásadní otázka zemědělské politiky. Právě zemědělství je esence toho, jak by EU fungovat neměla.
Malé státy by měly vytvářet v EU tlak na redukci byrokracie, digitalizaci, elektronizaci, zpružnění a zrychlení rozhodování, prosazovat ekonomickou a společenskou liberalizaci, investice do vědy, výzkumu a technologií namísto zemědělství. Taky by měly prosazovat nastolení jednotné asertivní zahraniční politiky. A mohly by v tom být dobré. Ne náhodou v případě války na Ukrajině prokázaly nejvíce akceschopnosti Češi, Dánové a Estonci, zatímco Macron se Scholzem úplně pohořeli.
