Článek
Na Seznam Médiu se v poslední době rozmohl takový nešvar. Debata, zda snad nebylo za komunistů lépe?
Tak rovnou na úvod. Nebylo!
Pokud se budeme bavit o životní úrovni, existuje na to řada spolehlivých článků a taky kalkulátor, který přepočítává tehdejší ceny na ty dnešní (viz odkazy pod článkem). Nechci zde ale řešit životní úroveň, koupěschopnost a tak dále. Život v komunismu měl ještě jeden, podle mě zásadnější, problém než fronty na banány. Byl to život bez svobody a v nesvobodě a je otázkou, zda to byl vůbec život.
Komunistické „vymoženosti“ v kostce
Život v komunismu s sebou nesl mimo jiné cenzuru, povinnou vojnu, pracovní povinnost, umístěnky do zaměstnání, nemožnost cestovat, nemožnost studovat a pracovat v zahraničí, nemožnost podnikat, potratové komise, povinně-dobrovolné členství v řadě organizací (Jiskry, Pionýr, Svazarm, SSM, ROH), občas nátlak na vstup do KSČ či spolupráci s StB. Měli jsme tu tajnou policii a navíc jsme byli obsazeni cizí armádou a podstatnou část naší politiky dělali v reálu sovětští soudruzi v Moskvě.
Za komunismu politika a především ideologie a s ní spojená nesvoboda prostupovaly nejen skrze celou společnost, ale i celý život jedince.
Prostě váš život byl dost pevně nalinkovaný a prostor pro vaše svobodné rozhodování byl značně zúžený, a to často na minimum. Místo narození a kádrový profil rodiny vám mnohé předurčil. Třeba školku a školu (lesní a Montessori fakt nebyly, ani soukromé a waldorfské). Na střední vás nemuseli vzít z kádrových důvodů a na vysokou jakbysmet. Mimochodem, vysokoškoláků a univerzit bylo pomálu, což je jeden z méně známých zločinů komunismu, který nás dost hendikepoval dlouho po revoluci. Na vysoké občas někdo musel studovat jiný obor, než chtěl (třeba bulharštinu místo angličtiny). Zato muži měli povinně tzv. vojenskou katedru, která připravovala na povinnou vojnu - dva roky buzerace a šikany! Civilka fakt nebyla. Zato byla práce a to povinná, kdo nepracoval byl příživník a mohl jít sedět. Podnikat, a to ani drobně, se nedalo, což třeba v NDR a Maďarsku omezeně šlo. A hlavně, měli jsme tu cenzuru. Takže na jedné straně byla ta správná oficiální kultura a na druhé straně underground a samizdat. Skrze cenzorní síto toho navíc ze západu moc neprošlo, takže pokud vás zrovna nebral Goťák, Zagorka, Vondráčková a nějaké normalizační telenovely, bylo dost složité dostat se k normální hudbě, filmům či knihám. Absolutním bizárem bylo pak cestování. Alespoň trochu normálně se dalo vycestovat pouze do Polska, NDR, Bulharska, Rumunska a Maďarska. Na západ jste potřebovali kromě obligátního víza ještě výjezdní doložku a devízový příslib, to znamená v podstatě povolení vycestovat a povolení vyměnit si koruny za cizí měnu, obojí podmíněné spoustou dalších papírů a razítek (viz odkazy pod článkem). Tohle všechno vyřídit a získat byl zázrak a tak se na západ podíval málokdo. Minulý režim měl navíc jasno i v tom, jak máte vypadat, a třeba dlouhé vlasy u mužů rozhodně netoleroval. Dokonce vám je rovnou v rámci tak zvané Kampaně proti vlasatcům neváhali ostříhat násilím přímo na Václaváku (viz odkazy dole).
Život bez osobní svobody není život
Pokud nemůžu cestovat, kdy chci, kam zrovna chci, nemůžu svobodně poslouchat hudbu, číst knihy a dívat se na filmy, jaké chci, není to svoboda. Pokud nemůžu mít vlasy a oblečení, jaké chci a bez represe patřit k nějaké subkultuře, není to svoboda. Pokud nemůžu podnikat či třeba klidně chvíli nepracovat, není to svoboda. Pokud nesmím či naopak musím vstupovat do politických stran, není to svoboda. Pokud si nemohu svobodně volit školu a obor a o přijetí rozhoduje i něco jiného než výsledek přijímací zkoušky, není to svoboda.
Je život bez svobody a v nesvobodě ještě vůbec životem? Řekl bych, že není. Je to pouhé přežívání. A právě slovem přežívání by se dala nejlépe vystihnout existence většiny lidí za minulého režimu. Vlastně trochu žít se dalo někde v undergroundu nebo o víkendu na trampském čundru někde ve skalách daleko od fízlů a StBáku.
Osobní vzpomínka jako epilog
Revoluci jsem zažil coby prvňáček. O tom, jak jsem tehdy zvonil klíči, tady ale mluvit nechci. Někdy z kraje roku 1990 jsem se poprvé podíval na západ. Dojeli jsme vlakem do Českých Velenic a přešli do rakouského Gmundu. Bylo to jak projít do jiné dimenze. Barevné opravené domy, všude čisto, chodníky a silnice bez děr, lidé se usmívali a taky ty obchody plné zboží… Neuvěřitelně ostrý kontrast oproti šedivému, zašlému Československu, kde se z domů loupala v - lepším případě - omítka, chodníky a silnice samá díra, všechno zašlé, staré, odrbané, lidé ustrašení, zamračení a neurvalí. Asi se to nedá sdělit a musí se to zažít, ale mě tenhle jediný zážitek stačil. O výhodnosti komunistického režimu mě už nikdy nikdo nepřesvědčí. A to nejsem pravičák a vnímám dnešní globální konzumerismus točící se kolem nesmyslného růstu velmi kriticky.
Přestaňme srovnávat nesrovnatelné
Domnívám se, že je vlastně úplně nemístná debata, kdy je srovnávána svobodná doba s totalitou. Řešit, jestli bylo líp dnes nebo tehdy, mi přijde prostě úplně absurdní. Je to jako řešit, jestli je lepší ležet zdravý někde u vody nebo těžce zraněný v nemocnici. Pokud máme pořád nějaké nutkání totáč s něčím porovnávat, měli bychom to dělat s dobou nacistické okupace a ptát se, jestli byla lepší/horší normalizace či protektorát. Ptát se, jestli to bylo lepší za Husáka nebo dnes, je ale úplně mimo.
Co si myslíte o srovnávání „dnes a tehdy“ Vy? Hlasujete v anketách úplně dole.
Další zdroje
Životní úroveň tehdy a dnes
Jak se (ne)cestovalo za komunismu.
Kampaň proti „vlasatcům“
https://www.nacr.cz/wp-content/uploads/2020/07/labyrint-60-leta-05-Vlasatci-text.pdf
POSPÍŠIL, Filip a BLAŽEK, Petr. "Vraťte nám vlasy!": první máničky, vlasatci a hippies v komunistickém Československu: studie a edice dokumentů. Vyd. 1. Praha: Academia, 2010.
Vojna za komunismu
