Článek
„Nehoda na D1, provoz je omezen.“
Zesílíme rádio a jedeme dál. Za hodinu si na to nevzpomeneme.
Jenže za tou větou je člověk, který ráno vyjel do práce a domů už nedojel. Nebo dojel, ale až po měsících, a jinak, než odjížděl. A kolem něj desítky lidí, kteří se o něj postarali, i rodina, které se v jedné vteřině změnil život.
Dnes, třetí listopadovou neděli, je Světový den památky obětí dopravních nehod.
Proč si to připomínáme
Den památky vyhlásila v roce 2005 Organizace spojených národů. Na silnicích po celém světě zemře přibližně 1,2 milionu lidí ročně. V Česku jich loni podle policejních statistik zemřelo 421 a tisíce dalších byly zraněny, mnozí z nich těžce.
Den památky ale není jen o mrtvých. Je i o těch, kteří přežili a žijí jiný život, než plánovali. O jejich rodinách. A o lidech, kteří k nehodám vyjíždějí každý den.
Zranění, které není vidět
Po nehodě se člověk často cítí „v pořádku“. Vystoupí z auta, mluví, řeší pojišťovnu. Adrenalin ho drží na nohou.
Jenže některá zranění se projeví až za několik hodin. U úrazu hlavy to platí dvojnásob. Krvácení uvnitř lebky může zpočátku vypadat nenápadně a teprve postupně tlačit na mozek. Člověk může být nějakou dobu úplně v pořádku, a pak se rychle zhoršit.
Zvýšené riziko mají:
- starší lidé,
- lidé, kteří berou léky na ředění krve,
- ti, kdo byli v bezvědomí, i krátce,
- ti, kdo si nepamatují, co se stalo.
Jak poznat, že je to vážnější, než se zdá
Po nehodě, i zdánlivě lehké, zbystřete, pokud se objeví:
- bolest hlavy, která se zhoršuje,
- opakované zvracení,
- ospalost, ze které jde člověka těžko probudit,
- zmatenost, nesrozumitelná řeč, zvláštní chování,
- slabost nebo necitlivost ruky či nohy,
- křeče,
- čirá tekutina nebo krev z nosu či ucha.
V takovém případě volejte 155. A i když se nic z toho neobjeví, po nárazu do hlavy nebo po vážnější nehodě se nechte vyšetřit. Raději jedno vyšetření navíc než krvácení, které nikdo nečekal.

Krvácení v hlavě se může projevit až za několik hodin.
Co dělat, když jste u nehody
- Zastavte bezpečně a zajistěte místo. Výstražná světla, reflexní vesta, trojúhelník. Nejdřív vlastní bezpečí.
- Volejte 155 nebo 112. Řekněte, kde jste, co se stalo a kolik je zraněných.
- Zraněného z auta nevytahujte, pokud mu nehrozí bezprostřední nebezpečí, třeba oheň.
- Pokud nedýchá, zahajte resuscitaci. Operátor vás provede.
- Silné krvácení zastavte tlakem na ránu.
- Zůstaňte se zraněným, mluvte s ním a zahřejte ho.
- Nefoťte a nenatáčejte. Pomozte, nebo uvolněte místo těm, kdo pomáhají.

Nejdřív vlastní bezpečí. Pak pomoc zraněným.
Štafeta, kterou nikdo nevidí
Nehoda trvá pár vteřin. To, co následuje, trvá týdny, měsíce, někdy roky. A podílí se na tom víc lidí, než si dokážeme představit.
- Svědek, který zastaví a zavolá pomoc.
- Operátor, který v telefonu slyší paniku a musí zůstat klidný.
- Záchranáři, hasiči a policisté, kteří přijedou první. Hasiči vyprošťují, záchranáři ošetřují, policisté zajišťují místo. Na silnici, za tmy, v dešti, s auty projíždějícími pár metrů od nich.
- Tým traumacentra. Pacient s mnoha zraněními nejede do nejbližší nemocnice, ale tam, kde jsou na něj připravení ve dne i v noci: urgentní příjem, chirurgové, anesteziologové, radiologové, sestry, sanitáři.
- Specializovaná oddělení: neurochirurgie, ortopedie, intenzivní péče.
- Rehabilitace. Fyzioterapeuti, ergoterapeuti, logopedi, psychologové, sociální pracovníci. Lidé, kteří pacientovi pomáhají znovu chodit, mluvit a vrátit se domů.
- A rodina, která čeká na chodbě a pak se učí, jak se o blízkého postarat.
Kde v tom stojíme my
Pracuju na neurologické JIP v centru, které se specializuje hlavně na mozkové příhody. Lidé přímo z místa nehody k nám nejezdí. Polytraumata patří do traumacenter, a je to tak dobře. Systém je nastavený tak, aby se zraněný dostal hned napoprvé tam, kde mu umějí pomoct nejlépe.
Občas se k nám ale po neurochirurgické operaci dostane pacient, jehož příběh začal na silnici. Pro nás je to jedna kapitola. Pro něj už třetí nemocnice a desítky lidí, kteří se o něj starali. Většinu z nich si nebude pamatovat.
Žádný člověk pacienta nezachrání sám. Zachrání ho štafeta. A každý, kdo v ní běží, ví, že je jen jedním z mnoha.
Ti, kteří zůstávají
U zranění, která postihnou mozek nebo míchu, se život často nevrátí do původní podoby. Někdo se učí znovu chodit. Někdo znovu mluvit. Někdo se vrátí domů, ale už ne do práce.
Mění se i život rodiny. Partner se stává pečovatelem. Děti dospívají rychleji. Plány se přepisují.
A pak jsou tu záchranáři, hasiči a policisté, kteří vidí na silnicích věci, které my ostatní vidět nechceme. Dopíší dokumentaci a jedou k dalšímu výjezdu. Domů si nesou obrazy, o kterých většinou nemluví.
O tomhle se v rádiu nemluví.
Vteřina, kterou máme v rukou
Nikdo, kdo sedá do auta, nemá v plánu nabourat. Většina nehod nezačíná zlým úmyslem. Začíná obyčejnou drobností: zprávou v telefonu, „jen o trochu rychleji“, „jen jedním pivem“, únavou, kterou jsme podcenili.
Právě tady máme moc my všichni:
- Telefon nechte v kapse. Jedna zpráva nestojí za něčí život.
- Zpomalte, když prší nebo je tma.
- Za volant nesedejte po alkoholu ani drogách. A nenechte sednout ani kamaráda.
- Připoutejte se, i vzadu.
- V koloně hned vytvořte záchrannou uličku. Ne až uslyšíte sirénu.

Většina nehod nezačíná zlým úmyslem. Začíná drobností.
Závěr
Za každou zprávou o nehodě je člověk. A za každým zraněným celý řetěz lidí, které nikdy neuvidíte.
Dnes si vzpomeňme na ty, kteří nedojeli. I na ty, kteří s nehodou žijí dál. A pak udělejme jedinou věc: dojeďme domů. My i ti, kdo jedou kolem nás.
Anketa
Pokud chcete vědět, jak zastavit silné krvácení, přečtěte si i: Neměl rukavice ani vybavení. Jen ruku na ráně. A postřelený policista v Krakově přežil
Všechny texty najdete na jakubkrcmar.eu — nebo mě sledujte přímo tady na Médiu.

Zdroje:






