Záchranář není řidič sanitky

„Kdo z vás je doktor?“

Takovou otázku můžou záchranáři slyšet v obýváku, kde rodina v šoku stojí kolem svého táty a neví, kdo je kdo. Vidí uniformy, slyší pípání přístrojů a hledá očima toho, kdo tu „velí“.

Záchranář mezitím klečí na koberci. Měří tlak, zavádí žilní vstup a už ví, že jde o mozkovou příhodu.

Rodina to nemyslí zle. Jen čeká, až přijde ten pravý.

Jenže ten pravý už tam je. Klečí na koberci.

Co si Česko představí, když přijede záchranka

Doktora, který jede k pacientovi, a vedle něj řidiče. Toho, kdo pomůže naložit nosítka a pak čeká v autě.

Tenhle obraz má svůj původ. Dřív opravdu v sanitkách běžně jezdili lékaři. Jenže dnes funguje záchranná služba jinak.

Posádka rychlé zdravotnické pomoci jsou nejčastěji dva lidé: zdravotnický záchranář a řidič-záchranář, často to jsou dva záchranáři. Jeden řídí, ale na místě zasahují oba. Lékař jezdí samostatně osobním autem a za posádkou přijede tam, kde je ho opravdu potřeba. Říká se tomu rendez-vous systém.

To znamená jediné: u většiny výjezdů o tom, co se s vámi bude dít, rozhoduje jako první záchranář.

Rozhoduje. Během pár minut vyhodnotí, jestli jde o infarkt, mozkovou příhodu, úraz nebo něco, co může počkat. Na tomhle rozhodnutí závisí, koho v nemocnici zalarmuje a kam pacient nakonec pojede.

Léčí. Snižuje vysoký tlak, tlumí zvracení a bolest, hlídá stav vědomí. Nečeká na nemocnici. Léčba začíná na chodníku.

Zavádí žilní vstup. Zní to jako drobnost. Pro nás v nemocnici je to ušetřená minuta. Když pacient s mozkovou příhodou přijede, můžeme mu přes vstup od záchranky podat akutní léky okamžitě. A u mozku je každá minuta znát.

Spolupracuje s lékařem. Ke stavům, kde je nutná intubace nebo jde o kriticky nemocného pacienta, si posádka přivolá lékaře. Pak spolu pracují jako tým. Záchranáři se specializací v urgentní medicíně mají kompetence ještě širší, včetně pokročilého zajištění dýchacích cest.

Předává. Tohle je moment, který veřejnost nikdy neuvidí. Záchranář zavolá do nemocnice a v pár větách předá všechno, co potřebujeme vědět. A celá nemocnice se podle toho rozjede.

Je 2:13.

Zazvoní iktový telefon. Na druhé straně posádka: muž, ochrnutá pravá strana těla, nemluví, příznaky začaly před čtyřiceti minutami, tlak vysoký, žilní vstup zavedený. Žádné zbytečné slovo.

Lékař příjem potvrdí. Sestry zakládají dokumentaci a chystají odběry. CT čeká volné. Angiosál je v pohotovosti. Sanitář připravuje lůžko s monitorem.

Za dvacet minut se otevřou dveře příjmu. A my přesně víme, koho nám vezou.

Všechno, co v nemocnici uděláme rychle, stojí na pár větách z cesty.

Záchranář není profese, která končí u sanitky.

Záchranáři pracují na urgentních příjmech, na JIP, na ARO i na operačních sálech, kde mají kompetence jako všeobecná sestra. Potkal jsem je u lůžka víckrát, než by si většina lidí myslela.

A jejich zájem nekončí předáním pacienta.

Jednou mi druhý den zavolal bývalý kolega z neurologie, dnes jezdí na záchrance. Žádné „ahoj, jak se máš“. Rovnou: „Jak dopadla ta pacientka, co jsme vám včera vezli?“

Řekl jsem mu, že po výkonu hýbe rukou a mluví.

Slyšel jsem, jak se usmívá. Měl radost, jako by to byl jeho vlastní pacient. A on to vlastně jeho pacient byl.

Takové telefonáty nejsou výjimka. Posádky se ozývají i za týden, na další směně. Neptají se jen kvůli statistice. Chtějí vědět, jak dopadl pacient, kterého vezli.

Předali ho před několika dny. A pořád na něj myslí.

Můj děda provozoval soukromou dopravní sanitku a jezdil s pacienty po celé republice.

Jako kluk jsem si myslel, že sanitka je auto. Dneska vím, že je to místo, kde lidé prožívají nejhorší chvíle svého života. A že ti, kdo je v ní vezou, často rozhodují o tom, jestli se z nich dostanou.

Na JIP vidím konec té cesty. Pacienta, který se po trombektomii probudí a zase hýbe rukou. Rodinu, která děkuje lékařům a sestrám.

Záchranáře u toho většinou nikdo nevidí. Ti už jsou na dalším výjezdu.

Přestat čekat na „doktora“. Když přijede posádka bez lékaře, nepřijel „jen řidič“. Přijel odborník, který ví, co dělá.

Mluvit s nimi. Řekněte jim, kdy příznaky začaly, jaké léky pacient bere, co se stalo. Jejich předávka do nemocnice je tak dobrá, jak přesné informace dostanou od vás.

Udělat místo. Včas a správně. Když za vámi jede sanitka s majákem, uvnitř se léčí. Na dálnici a na silnicích pro motorová vozidla se dvěma a více pruhy vytvořte záchranářskou uličku hned, jak se začne tvořit kolona, ne až když uslyšíte sirénu. Levý pruh uhýbá doleva, ostatní doprava.

A ve městě? Když stojíte na červenou a sanitka za vámi nemůže projet, můžete opatrně popojet i do křižovatky, abyste jí uvolnili cestu. Nikoho přitom neohrozte. Plníte tím povinnost pustit vozidlo s právem přednostní jízdy, ne porušujete pravidla.

Většina Čechů to zvládá. Ale každé zaváhání na křižovatce je minuta, kterou pak v nemocnici hledáme.

Závěr

Záchranář nesedí v sanitce, aby ji řídil. Sedí v ní, aby pacienta zachránil.

Je prvním článkem řetězce, na který navazujeme my všichni: lékař, sestra, sanitář, radiolog, fyzioterapeut. Bez něj by náš řetězec začínal mnohem později. A to je u mozku rozdíl, který si pacient ponese celý život.

Záchranář není řidič sanitky. Je to člověk, se kterým vaše léčba začíná dřív, než vůbec dojedete do nemocnice.

Až příště uvidíte projíždět sanitku, vzpomeňte si, že uvnitř už se léčí.

Pokud vás tento text zaujal, za týden, 27. 10. 2026, vychází šestý díl série Neviditelní.

Lékař není sám. O tom, proč ani ten, kdo rozhoduje o léčbě, nezvládne nic bez týmu.

Předchozí díly série Neviditelní najdete zde.

Všechny texty najdete také na www.jakubkrcmar.eu, nebo mě sledujte přímo tady na Médium.cz.