Článek
FJORD
(V českých kinech od 15. 10. 2026.)
Konzervativní křesťanská rodina se přestěhuje z Bukurešti do odlehlého norského fjordu, tedy do jedné z nejtolerantnějších zemí na světě. Vypadá to jako idylka. Během jediného odpoledne jim ale odeberou všech pět dětí. Spouštěčem jsou záhadné modřiny jednoho z nich. Postupně se však na povrch dostává druhá rovina, kulturní střet dvou světů s velmi odlišnými hodnotami. O filmu Cristiana Mungiua, který letos vyhrál Zlatou palmu v Cannes, se podle mě nabízí přemýšlet pomocí toho, co Freud nazýval kulturní superego, tedy společenské síly, která vytyčuje „správné“ hodnoty a umožňuje nám spolu civilizovaně fungovat. Jenže zápal, s jakým hájíme to „dobré“, může mít stejný zdroj jako obyčejná zlost, jen se navenek tváří jako svědomí. A odtud už není daleko k černobílému vidění, ve kterém se pod rouškou „dobra“ přestává snášet jinakost. Snímek přitom výborně odpírá jednoznačnou odpověď na to, kdo je vlastně viník, a nechává diváka v nejistotě.
VYVOLENÝ
(V českých kinech od 10. 12. 2026.)
Existují staré příběhy, které jako by staletí čekaly na to, až je někdo psychoanalyticky rozebere. Třeba středověká legenda o (budoucím) papeži Gregoriovi, kterou Thomas Mann převyprávěl v románu Vyvolený a jejíž volnou adaptaci teď ve Varech uvedl v Česku žijící režisér Tomasz Mielnik. Gregorius vyrůstá v rodině prostých rybářů. Touží stát se rytířem a měnit svět k lepšímu, a tak se vydá na cestu, během které si („nevědomě“) vezme za manželku místní královnu. Později zjistí, že je to vlastně jeho matka. Oidipovskou strukturu má tenhle příběh už od dvanáctého století, jen ta otcovražda v něm z nějakého důvodu chybí. Režisér z toho ale neudělal ponuré drama o vině. Natočil hravou absurdní grotesku, kterou někteří přirovnávají k filmům Jima Jarmusche, jiní k Wesu Andersonovi. Výsledkem je trochu bizarní, ale příjemná podívaná.
KDYBY SE HOLUBI PROMĚNILI VE ZLATO
(V českých kinech od 24. 9. 2026.)
Málokdy si člověk z dokumentu odnese takhle intenzivní emoční zážitek. Režisérka Pepa Lubojacki svůj film popisuje jako brutálně upřímnou sondu do života členů své rodiny, konkrétně bratra a dvou bratranců, kteří jsou těžce závislí na alkoholu. Skoro z první osoby můžeme cítit záplavu pocitů beznaděje, zklamání a studu, které se dají jen těžko unést. Kvalitě snímku přidává i zajímavé využití AI, kterým film v divákovi záměrně vyvolává „uncanny“ (tísnivě nepatřičný) pocit. Není náhoda, že na letošním Berlinale získal cenu za nejlepší dokument.
ZNENADÁNÍ (Soudain)
(Česká distribuce zatím není ohlášena.)
Meditativní, přemýšlivý film Rjúsukeho Hamagučiho (Drive My Car), který stojí hlavně na setkávání dvou žen, při kterém mezi nimi postupně vzniká něco sdíleného. Jedna z nich trpí nevyléčitelnou smrtelnou nemocí, druhá vede domov pro seniory. Lacanovský psychoanalytik by asi řekl, že se celým filmem táhne čekání na chvíli, kdy do děje vstoupí něco, co se nedá pojmenovat ani ovlivnit (smrt), a rozbije křehký řád, kterým si obě postavy drží svět pohromadě. Právě tahle dynamika spolu s výborným minimalistickým herectvím vytváří na plátně citlivou atmosféru, která pohltí nejednoho diváka. Až je člověku nakonec líto, že je ten víc než tříhodinový film vlastně u konce.
NÁCVIK REVOLUCE (Rehearsals for a Revolution)
(Česká distribuce zatím není ohlášena.)
Pohled do íránské historie přes příběh členů významné umělecké rodiny, ze které pochází režisérka Pegah Ahangarani. Velmi dobře v něm vidíme, jak se nový režim, který vzešel z revoluce v letech 1978 až 1979 a který většina vzdělaných Íránců zpočátku idealizovala, postupně proměnil v děsivého pronásledovatele. Tedy v režim, jaký v Íránu známe dnes. V Cannes film získal Zlaté oko za nejlepší dokument.
(Text vznikl úpravou příspěvků, které jsem původně psal pro facebookovou stránku Psychoanalýzy dnes.)
