Článek
V historii práva existují případy, které nevynikají pouze svým právním odůvodněním, ale také neuvěřitelnými okolnostmi, které k nim vedly. Jedním z takových je případ Riggs vs. Palmer z roku 1889. Mladý muž, toužící po dědictví, se rozhodl uspěchat události a otrávil vlastního dědečka. Následovalo soudní drama, ve kterém se proti sobě postavilo doslovné znění zákona a obecné principy spravedlnosti.
Promyšlená vražda motivovaná chamtivostí
Velmi bohatý Francis B. Palmer sepsal v roce 1880 znění své poslední vůle, v níž většinu svého majetku odkázal teprve šestnáctiletému vnuku Elmeru E. Palmerovi, zatímco svým dvěma dcerám přiřkl pouze skromný podíl. Elmer si dobře uvědomoval, jaké bohatství ho čeká, a zejména, jak mu to usnadní život. Obával se ale, že by dědeček mohl svou poslední vůli dodatečně změnit a vyloučit ho. Rozhodl se tedy jednat a otrávil Francise Palmera.
Když nadešel čas k vykonání závěti, Elmer si sebejistě nárokoval dědictví. Jeho tety, paní Riggsová a paní Prestonová, se však rozhodly nehodlat přihlížet tomu, jak vrah jejich otce beztrestně získá rodinný majetek. Napadly platnost závěti s argumentem, že nikdo by neměl těžit ze svého vlastního zločinu. Problém skvěl v tom, že žádný zákon explicitně nezakazoval dědění majetku po zavražděné osobě, což vedlo k jednomu z nejdiskutovanějších právních sporů 19. století.
Soudní místnost jako aréna spravedlnosti
Nejvyšší soud státu New York se musel vypořádat s jednoduchou, ale zásadní právní otázkou: Může dědic, který zavraždil zůstavitele, nadále požadovat svůj dědický podíl? Platná legislativa na tuto situaci nepamatovala, a soudci se ocitli u rozhodnutí, zda se držet doslovného výkladu zákona, nebo zda interpretovat právo s přihlédnutím k principům spravedlnosti a morálky.
Tehdejší soudce Robert Earl, zastupující většinový názor, zvolil druhou možnost. Soud rozhodl v neprospěch Elmera s odůvodněním, že přiznat mu dědictví by bylo v rozporu se základními principy práva a vůbec samotným smyslem spravedlnosti. Upozornil, že ačkoli zákon výslovně nebrání vrahovi v dědění, je nepředstavitelné, že by zákonodárce zamýšlel takovou možnost.
Soudce Earl si pomohl právním principem volenti non fit injuria („Svolujícímu neděje se křivda“) a argumentoval, že stejně jako nemůže vdova, která zavraždila manžela, dědit jeho majetek, nemůže ani Elmer požadovat podíl na bohatství svého dědečka.
Nesouhlas: boj mezi literou zákona a morálkou
Ne všichni soudci s rozhodnutím souhlasili. Soudce John Clinton Gray výrazně nesouhlasil a předložil právní pozitivistický pohled. Podle něj soud překročil své pravomoci, když Elmera zbavil dědictví, protože platný zákon nic takového neumožňoval. Soudy, jak tvrdil, nemají právo vytvářet nové zákony pouze na základě morálního pobouření.
Dědictví případu Riggs v. Palmer
Rozhodnutí mělo dalekosáhlé dopady a stalo se klíčovým příkladem pro diskuze o výkladu práva. Ovlivnilo formování tzv. slayer statutes, zákonů, které jednoznačně znemožňují vrahům dědit po svých obětích.
Případ Riggs v. Palmer připomíná, že právo není jen souborem předpisů, ale také nástrojem spravedlnosti. A pokud si někdo přeje získat dědictví, měl by vsadit na trpělivost. Vražda se rozhodně nevyplácí.
Zdroje: nycourts.gov, nkcr.cz
