Jak žabomyší války radikálů dostaly Zelené na dno

Začalo to krásnou vizí a celkem důvěryhodným lídrem, ale výsledkem bylo dlouhých sedm let hašteření s nulovým přínosem pro občany, po kterých Zelení klesli na úplné dno. Tento příběh popisuje očima Honzy snahy o vzkříšení Zelených po tom, co se poslanecký klub Zelených rozpadl na hlasování o důvěře vládě v roce 2009 a Zelení pohořeli ve volbách. Mapuje roli radikálů a převzetí strany ultralevicovým proudem. Pojďme se podívat na to, proč se Zelení nezvládli vrátit a čím si sami zavařili.

Jméno vypravěče Honzy jsem pozměnil, protože o něho tu nejde, on je jenom svědek toho, co se dělo. Ale nechme už Honzu vyprávět jeho skutečný příběh…

V roce 2010 mi bylo kolem 25 let a svět kolem mě se zdál být v krizi. Klimatické změny, znečišťování životního prostředí, politická neschopnost – to vše mě naplňovalo hněvem a zoufalstvím. V Mexickém zálivu explodovala ropná plošina Deep Horizon, v Maďarsku se protrhla nádrž s toxickým kalem, a globální oteplování bylo zlehčováno politiky po celém světě.

V České republice vládla úřednická vláda a všude se hovořilo o předčasných parlamentních volbách. Já, mladý člověk, toužící po lepším světě, jsem si uvědomil, že nechci bojovat sám. Hledal jsem skupinu lidí, kteří sdílejí mé obavy a jsou ochotni společně iniciovat pozitivní změny. To mě přivedlo k hledání politické strany, která by mi byla blízká. A pak jsem uslyšel výzvu Ondřeje Lišky, předsedy Strany zelených.

I když si přesná slova nevybavuji, Ondřej tehdy prohlašoval něco podobného: „Chcete-li zlepšit českou společnost, pokud vám záleží na přírodě, a pokud toužíte, aby naše země směřovala na Západ, připojte se k Straně zelených.“ Tato výzva pro mě znamenala mnoho a byla vzrušujícím impulsem. Nalezl jsem skupinu lidí, kteří sdílí mé hodnoty. A tak jsem se rozhodl poprvé v životě vstoupit do politické strany.

Když jsem své nadšení začal sdílet s ostatními, většina mě nepochopila. Ekoteroristé, biomasa, naivko – slyšel jsem mnoho různých výrazů. Lidé prostě nechápali, proč jsem se přidal ke Straně zelených, která byla spojována s rozpadem vlády a dalšími politickými kontroverzemi. Avšak mé odhodlání bylo pevné. S přáteli jsme vytvořili silnou základní organizaci, která nakonec překonala i tu v krajském městě. Stal jsem se předsedou a byl zvolen za Pardubický kraj do republikové rady. Vše bylo pro mě nové, ale mé nadšení z možnosti pozitivní změny převažovalo nad posměšky.

V roce 2012 jsem se podílel na organizaci sjezdu Strany zelených v České Třebové, kde proběhla volba nového předsedy. Byl to pro mě hrdý okamžik, protože do města dorazilo mnoho významných politických osobností a já mohl s kolegy být součástí pořádání této velké události, na které se sešlo přes 150 lidí z celé republiky.

Do boje o post předsedy vstoupili čtyři kandidáti: Ondřej Liška, Martin Bursík, Jiří Koreš a Eva Kodymová. Bylo zřejmé, že proti sobě stanou minimálně dvě výrazné osobnosti s rozdílnými představami o směřování strany do parlamentních voleb v roce 2013 a evropských v roce 2014.

Po napínavém hlasování se předsedou stal Ondřej Liška s 107 hlasy, zatímco Martin Bursík získal 70 hlasů. Po svém zvolení Liška prohlásil k Bursíkovi: „Náš zápas byl v mnoha ohledech kultivovanější než kdykoli předtím, a věřím, že je to snad důkaz, že se v politické kultuře posouváme vpřed a můžeme být věrohodnější i navenek.“

Avšak nikdo tehdy netušil, že na tomto sjezdu se zrodila výbušná kombinace. První místopředsedkyní se stala Pavla Brady, která měla vyvažovat různorodost názorů v předsednictvu a s Ondřejem Liškou směřovat stranu k středu. Druhým místopředsedou byl zvolen Martin Bursík, reprezentující pravicově smýšlející členy, a třetím místopředsedou se stal Matěj Stropnický, představující levicový či spíše ultralevicový pohled.

Vznikl tak nebezpečný koktejl různorodých názorových proudů, který ve straně začal tvrdé frakce a postupné trhání strany na kusy. Komunikace mezi Bursíkem a Stropnickým na jednání předsednictva se stávala čím dál víc toxickou, ačkoliv se Ondřej Liška snažil urovnat spory, situace byla neudržitelná.

Martin Bursík nakonec rezignoval na post místopředsedy a před volbami v roce 2013 založil Liberální ekologickou stranu (LES), do níž přetáhl mnoho zelených s pravicovějším smýšlením.

V té době jsem plný naděje doufal, že společným úsilím překročíme hranici 5 % a získáme místo v Poslanecké sněmovně. I když se nám to nakonec nepodařilo, 3,19 % bylo považováno za skvělý výsledek a mezi členy strany vládlo velké nadšení.

I přes dojem, že uspokojivý výsledek voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2013 přinese klid a propojí různé proudy při přípravě na evropské volby, ve kterých bychom konečně mohli uspět, realita byla jiná. To vše bylo pouze klamné pozlátko, které prohloubilo již existující neshody mezi členy, kteří měli odlišné představy o budoucím směřování strany.

V té době se pro neformální komunikaci mezi členy začala využívat uzavřená skupina na Facebooku. Já sám jsem byl jedním ze správců, kteří se snažili diskuzi udržovat v rámci určitých mezí. Nebylo jasné, zda to bylo způsobeno frustrací mnoha lidí či snahou zkritizovat členy s odlišným názorem, ale diskusní prostředí radikálové zahltili jedovatými výpady.

Na této diskuzní platformě se začali objevovat jednotlivci, kteří možná ani nebyli součástí názorových proudů, ale prostě z nudy, principu nebo kvůli tomu, že to bylo možné, začali rozkládat diskuzi všech členů. Tito „internetoví bojovníci“ z pohodlí svého domova za klávesnicí šikanovali, zesměšňovali a obecně otravovali vše a všechny. Radikalizace byl tehdy ještě okrajový problém, protože Facebook se teprve rozvíjel a nepůsobil tak, že by mohl v budoucnu představovat závažné problémy.

Mnozí členové upřednostňovali osobní setkávání na schůzích. Na jedné straně stáli zakládající členové s fundamentálním přístupem. Tito původní Zelení bojovali s odhodláním za zachování původních ideových principů strany, odmítali moderní trendy, online diskuse a menšinová politická témata. Ve svém jádru usilovali o návrat k základům strany, což zahrnovalo ochranu životního prostředí, orientaci na západ, a vymanění se z ultralevicové linie prosazované skupinou kolem Matěje Stropnického.

Na druhé straně Matěj Stropnický aktivně usiloval o ovlivňování většiny, zda už oprávněně či ne, s cílem přesvědčit je, aby se přidali k nově vznikající levicové frakci. Tato frakce čerpala inspiraci zelenými stranami nejen v Evropě, ale po celém světě. S podporou Mladých zelených ovlivňoval nové mladé členy, kteří vstoupili do strany možná z podobného důvodu jako já – s touhou po vytvoření lepšího světa.

Vše se stále více vyhrocovalo, ačkoliv se Ondřej Liška snažil tlumit vášně a vysvětlovat, že dodržování dlouhodobého programu, který jsme si společně schválili, je důležitější než vnitřní konflikty.

Jeho snahy byly marné. Rok 2014 přinesl zásadní změnu během voleb do Evropského parlamentu, kde Ondřej Liška kandidoval jako lídr. I přesto, že se nadále snažil profilovat stranu jako středovou liberální sílu, výsledek voleb byl debakl. Po těchto volbách se Ondřej Liška rozhodl rezignovat na post předsedy strany a stáhnout se do ústraní.

Jeho rezignaci jsem rozuměl. Vydržet dva roky permanentní kampaně, řešit neustálé vnitrostranické konflikty, vysvětlovat médiím, že Zelení nejsou komunisty, melouni - na povrchu zelení uvnitř rudí, kvůli prohlášení ultralevicových členů. Kontinuálně uklidňovat emoce členů, kteří se angažovali v toxickém onlinu a ničili vše, co mělo ještě smysl, prostě nebylo jednoduché.

Po neúspěchu v Evropských volbách, rezignaci Ondřeje Lišky a odchodu schopných členů jsem, stejně jako mnoho spolustraníků, začal pociťovat narůstající frustraci s komunikací uvnitř organizace. Facebooková skupina, považovaná už jen za „žumpu“ strany Zelených, se stala prostředím, kde organizovaná menšina radikálů obtěžovala poslední zbytky slušných členů. Tito členové raději opustili stranu, a vše směřovalo k nevyhnutelnému rozpadu.

Od té doby se začalo stále více mluvit o nutnosti revize deset let starého politického programu strany. Tato iniciativa se rozšířila z Prahy do krajů a podporovala vznik levicové platformy. Jejím cílem bylo aktivně se podílet na formování nového programu a připomenout opomíjená zelená témata.

Na sjezdu v České Třebové dne 20. února 2015 viselo v vzduchu velké napětí, očekávání a naděje. Hlavními protagonisty se stali Petr Štěpánek, středo-pravicový starosta Prahy 4, a na druhé straně, výrazný levicově smýšlející Matěj Stropnický. Tato volba předsedy se stala klíčovým okamžikem, kdy jsme v živém přenosu mohli sledovat Stranu zelených na rozcestí svého směřování. Buď zvolíme Petra Štěpánka, který by stranu udržel v již nastaveném kurzu po Ondřeji Liškovi, nebo se oficiálně přihlásíme k levicovému proudu zelených stran.

Ve volbě na předsedu získal Matěj Stropnický podporu od 222 delegátů, kteří mu udělili 117 hlasů, zatímco Petr Štěpánek obdržel 97 hlasů. Rozdíl pouhých 22 hlasů rozhodl o nové etapě ve vývoji Strany zelených. Téhož dne byla také oficiálně ustanovena levicová iniciativa s názvem Zelená re:vize, která si kladla za cíl přeformovat dlouhodobý program strany s důrazem na levicovou politiku.

Matěj Stropnický inicioval jasnou vizi, avšak po několika měsících se ukázalo, že jeho způsob dosažení stanovených cílů není ve straně všeobecně akceptován. Bez ohledu na jeho původní motivace bylo patrné, že jeho rozhodnutí transformovat Stranu zelených v ČR do silně levicově orientované strany nebylo v souladu s názory všech členů. Postupem času někteří členové strany, nesouhlasící s Matějem, došli k závěru, že nemají prostor pro konstruktivní dialog, a rozhodli se raději opustit stranu. Nestačilo, že byli v menšině s názory, které dříve převažovaly, nyní se navíc ocitli na okraji pozornosti a pod střelbou klávesnicových bojovníků z revizionistické letky. Z původně noblesní myšlenky se transformace stala nástrojem politiky několika jednotlivců, kteří svůj vliv využívali proti názorovým oponentům.

Sám jsem se do této iniciativy zapojil, viděl v ní nový směr a příležitost přiblížit stranu evropským a světovým zeleným. Avšak i tato snaha skončila ve vnitrostranických hádkách. Diskuze o směřování strany a žabomyší války vedly ke ztrátě schopných členů, kteří do té doby dělali reálnou politickou práci.

Ve straně nakonec převažovali zastánci dvou táborů, kteří nebyli schopni najít společnou řeč. Klávesoví válečníci za monitory ničili poslední středový pohled na stranu. Celkovým výsledkem bylo obrovské zklamání, které si strana zavinila sama.

S odstupem času jsem se rozhodl opustit Zelenou re:vizi a v roce 2017 ukončit své členství ve straně. Politika mě zklamala. Původně jsem toužil po lepším světě, po zdravém životním prostředí v naší zemi, a po tom, aby liberální politika nebyla tabu. Ovšem jediným, co mi z toho zbylo, byla hořká pachuť a uvědomění, že mnoho lidí si na politiku pouze hraje, zapomněli však na svou odpovědnost vůči voličům, rodinám a všem, kteří věří, že politika může přinést změnu.

V roce 2010 jsem toužil změnit svět. O sedm let později mě svět politiky fatálně otrávil. Přestože jsem si myslel, že politice již nikdy nedám šanci, nakonec jsem podlehl naléhání několika členů Pirátské strany. Rozhodl jsem se, že dám politice ještě jednu příležitost. Piráti jsou stranou liberální, s důrazem na nové technologie, bez korupce, s láskou k přírodě, sociálním cítěním a novým směrem, bojujícím proti oligarchům v naší zemi. Strana zelených a Česká pirátská strana jsou si v některých věcech podobné, v jiných se zase liší, a záleží na nás, abychom historii neopakovali.

All of this has happened before, and it will all happen again?

J.M. Barrie , Peter Pan