Článek
Procházíme krizí, kterou naše země ještě nezažila. Po covidovém šoku následuje energetická krize způsobená nečekanou Putinovou válkou, která se promítla do zdražování všeho. Přitom bobtná státní dluh kvůli nutné pomoci lidem a firmám… Zadlužujeme se stále rychleji a tímto tempem brzo narazíme do zdi. Řecký scénář. Podobná dluhová past, kterou dobře známe ze statisíců českých rodin v trablích s exekucemi, se může stát i národním problémem. Někteří ekonomové navrhují zavedení školného a další opatření, která by výrazně dopadla na lidi. Přitom na „ulici“ doslova leží 200 miliard korun. Stačí je jen zvednout.
Jak jsme na to dnes? Dluh máme už skoro 3 biliony korun. Ty dlužíme bankám, fondům a zahraničním investorům. A každý rok se zadlužujeme o dalších 300 miliard. 300 miliard, které budeme muset jednou splatit. O každý rok tak naskočí dluh každého z nás, včetně nemluvňat, o 30 tisíc. A to navzdory tomu, že drtivá většina z nás by se takto nerozumně sama nezadlužila.
Nejvyšší zbytečný výdaj státu jsou úroky z těch půjček, které dohromady dělají 3 biliony státního dluhu. Jen tyto úroky jsou letos nějakých 60 miliard korun ročně. Splácíme teď mnohem víc než dřív, protože bývalá vláda v pandemii pustila rozpočtu zbytečně žilou - i Nejvyšší kontrolní úřad potvrdil, že značná část nikdy nešla na řešení covidu. A peníze si navíc půjčujeme za 5. nejdražší úrok v EU po Maďarsku, Rumunsku, Polsku a Bulharsku. To je řecká cesta, která ale nekončí rekreací u moře, končí masivním osekáváním služeb státu, dluhovou pastí, možným krachem.
Co s tím? Někteří politici hovoří o zkrácení doby rodičovského příspěvku, rušení školkovného, osekání výdajů na školství či podpory v nezaměstnanosti, obnovení karenční doby a podobných věcech, co by nejvíc odnesly mladé rodiny a domácnosti s napjatým rozpočtem. To rozhodně ne. O tom, kde šetřit, jsem podrobně mluvil ve svém pořadu Reflektor. Ale tady jen k tomu nejdůležitějšímu.
V první řadě řešme, že nám na „ulici“ leží 200 miliard. Ty můžeme mít, do roku 2030, prakticky jedním podpisem. Jedním přihlášením do Evropského mechanismu směnných kurzů, zkratkou ERM II. Když opustím úřednický jazyk, jedná se o klub států, které se rozhodly stabilizovat svoji národní měnu částečným navázáním na euro. Což by nám okamžitě umožnilo půjčovat si výhodněji, s menším úrokem, protože bychom pro investory byli bezpeční, atraktivní a stabilní. Dramaticky by nám klesly náklady na obsluhu dluhu. Tak jednoduché to je.
Nechceme přece brát zbytečně peníze z peněženek lidí nebo osekávat služby státu, když můžeme tímto jednoduchým způsobem bezbolestně ušetřit na úrocích 30 miliard korun ročně. Což do roku 2030 dělá oněch 200 miliard. Atraktivní prostředí bude navíc znamenat příchod investorů a další peníze, rozvoj podnikání, lépe placená pracovní místa, levnější firemní úvěry, levnější hypotéky. Podnikatelům se sníží rizika spojená s nákupem zahraničních technologií v eurech či náklady na pojištění proti měnovým šokům. To povede k úsporám a ke zlevnění produkce.
Stabilizace měny nás navíc chrání před vlnami krizí. Všimněme si, že země eurozóny, nebo se stabilní měnou v režimu ERM II, mají menší inflaci než státy s vlastními měnami mimo tento klub. Mají větší zdražování, oslabování měny, dražší importy. Jsou prostě slabší, více ohrozitelní, svým způsobem na okraji.
V praxi by vstup do ERM II pro Česko znamenal držet směnný kurz v rozpětí mezi 22 a 30 korunami za euro. Což už 17 let - s jedinou výjimkou v roce 2005 - děláme. Akorát z toho nemáme žádné výhody. A to přece nedává žádný smysl.
Proč si zavírat dveře do Evropy tím, že odkládáme nápad stabilní koruny, který nám přinese jako bonus ušetření až 200 miliard korun? Dělejme to chytře a mysleme i na budoucnost jako Dánsko. Už 20 let v ERM II je, a velmi se mu to vyplácí. Slovensko před přijetím eura využívalo výhody stabilní měny 10 let. Bulharsko i Chorvatsko se rozhodlo připojit k ERM II právě proto, že byly v krizi. A pomohlo jim to. Nyní přijímají euro. Dánsko euro nepřijalo a také z výhod stabilní měny těží. ERM II neznamená tedy automaticky přijetí eura, pouze chytrý krok, jak si zcela nezavřít dveře na Západ a k tomu bezbolestně ušetřit na obsluze státního dluhu.
Česko není na přijetí eura připraveno. A pokud chceme být pevnou součástí západu, měla by vláda začít makat na tom, abychom se dostali do kondice, kdy to vůbec budeme moci zvažovat. Tedy zkrotit tempo zadlužování, inflaci a stabilní měnu. Proto také na vládě prosazujeme vstup do ERM II. To, co nám zatím brání, je lpění na tradici, že v izolaci a s neomezeně pohyblivým kurzem koruny budeme krize zvládat lépe.
Řekněme si to otevřeně, jak to je. Fakt je, že dnes už jsme s Evropou natolik propojeni, že když si Američan nebo Němec jednou kýchne, my máme čtrnáct dní chřipku. A z postávání opodál budeme mít jen nevýhody a zbytečně přichází náš stát o peníze a nechci, aby v budoucnu na tyto zbytečné výdaje museli lidi doplácet desetitisíce korun ze svých peněženek.
